Ben-František. Fejeton o novém papeži

Ostatně i při zpravodajských relacích, které připravuji, někdy se ústa bez ohledu na napsaný text chystají vyslovit jméno emeritního papeže namísto současného a podobně se v těchto dnech učí vystoupit z desetiletého stereotypu ve složení "prezident Václav Klaus." Změna patří k žurnalistické profesi, teď je tedy třeba přehodit výhybku a odnaučit se používat řadovou číslovku, která - jak teď zjišťujeme - dodávala sdělení jakýsi prvek úcty. Srovnejme výrok "Benedikt XVI. řekl ..." a "František řekl ..." - ten první navozuje atmosféru výkonu ctihodného úřadu, v tom druhém spíše hovoří blízký člověk. Vynikne to i v dalších pádech: "Encyklika Benedikta XVI." versus "Františkova encyklika", "přinesl Benediktu XVI." a "přinesl Františkovi", akuzativní "spatřil Benedikta XVI." a "spatřil Františka", "Benedikte XVI.!" a "Františku!", "zpráva o Benediktu XVI." a "zpráva o Františkovi", "setkání s Benediktem XVI." a "setkání s Františkem." Ano, někdy jde rozdíl poněkud zmírnit přidáním titulu, ale jen člověk praxe ví, jak rychle v několikavětém textu vyčerpá celou munici (papež, Svatý otec, římský biskup, pontifik ...) a jak dobře potom uvedení jenom samotného jména zbaví celé sdělení kostrbatosti a nežádoucího opakování slov.

Sdělovací prostředky přijaly nového papeže vcelku vlídně, ocenily zejména přirozenost a nenucenost jeho vystupování. Až na výjimky se jen okrajově věnovaly pátrání po možných kompromitaci Františka v souvislosti s vládou vojenského režimu v Argentině, zatímco v případě Benedikta XVI. si mnozí žurnalisté vystačili s ještě absurdnější zkazkou o Hitlerjugend až za závěr jeho pontifikátu. Možná v něčem nahrává i samotné jméno, minimálně v naší jazykové oblasti, kde žije nemnoho Benediktů a žádný není šestnáctý, zato každý má v příbuzenstvu, mezi spolupracovníky či přáteli nějakého toho Františka, Frantu, Francka, Fanouše či Fáňu. Benedikta si ten, kdo chce, může snáze stylizovat do role nějaké církevní vrchnosti, zvláště když je tam ta řadová číslovka, a pak mu vyčítat vše od středověku až po papamobil nebo červené boty. Ale lze klást podobná měřítka na někoho, kdo se jmenuje František, stejně jako strýc, kolega, spolužák ze základní školy?

František i Benedikt ukazují dva způsoby pojetí svého úřadu, které jsou přímo vázány na osobnost každého z nich a také na konkrétní dobu, proto je nelze kvalitativně srovnávat (alespoň ne teď, na začátku Františkovy éry). Když kuriálního Pia XII. vystřídal civilnější Jan XXIII. (povšimněme si, jak jsou tato jména zastoupena v běžné populaci), bylo by krutou nespravedlností šmahem zahodit celou předchozí éru ve prospěch svěžího větru a dokořán otevřených oken. Když se svého pontifikátu ujal Benedikt XVI., zaznívalo v komentářích varování, aby se nepokoušel napodobovat styl svého předchůdce, protože je zkrátka jiný a je to tak v pořádku. Zkusme při potěšení z papeže, který cestuje autobusem, mluví spatra a poutníkům přeje dobrý nedělní oběd, myslet na to, že právě v různorodosti osobností v různém znamení času tkví kontinuita papežství, vyjadřovaná také v období změny pontifikátu oním "pamatuj na našeho papeže Jan ehm Benedikta" (duben 2005) a "našeho papeže Ben ehm Františka" v současnosti.

Filip Breindl