Belgická církev: Budeme bdělí vůči uplatňování eutanazie

Jaké kroky směrem k politikům i veřejnosti podnikala katolická církev v Belgii - sama nebo ve spolupráci s dalšími subjekty - v průběhu schvalování zmíněného zákona?

Během měsíců, které předcházely přijetí zákona o rozšíření přístupu k eutanázii pro nezletilé, nepřestávali belgičtí biskupové oslovovat politiky prostřednictvím písemných prohlášení, došlo i k několika schůzkám s představiteli státu. Nicméně od počátku bylo jasné, že jde o součást volebního programu vládních stran, a že diskuse tedy není možná. Politikové zdůrazňovali, že zákon nezavádí povinnost, ale svobodu nabídnutou těm osobám, které si eutanázii přejí.  

Jaké stanovisko k normě církev zastává, na čem zakládá svůj nesouhlas?

Církev vždy zdůrazňovala, že s eutanázií nesouhlasí. Eutanázie, ať už hovoříme o dospělých, nebo nově o nezletilých, se neslučuje s tím, jak si církev představuje konec lidského života. Ten může nastat buď přirozenou cestou, nebo ukončením udržování asistenta při životě resuscitační péčí. Smrt může být pochopitelně doprovázena paliativní péčí, nicméně církev nikdy nebude souhlasit s tím, že někdo zcela dobrovolně ukončí život druhého člověka. To jsme zdůrazňovali, dokonce ve spojení se zástupci ostatních církví i nekřesťanských náboženství, ale bohužel jsme nebyli vyslyšeni. 

Existují i jiné aktivity belgických katolíků proti eutanazii, které probíhají mimo úroveň biskupské konference, např. ve farnostech, spolcích či občanských iniciativách?

Někteří lidé například zformovali skupiny, které protestovaly před parlamentem během hlasování, ale je zřejmé, že jakmile byl zákon přidat, církev už nemůže nic jiného než vyjádřit své zklamání. Účinnosti normy nemůžeme nijak zabránit. Stále sice existují občanské skupiny, které manifestují proti zákonu, ale na druhou stranu tato problematika nevzbuzuje ve společnosti až takovou pozornost. Týká se totiž velmi malého počtu osob. V Nizozemsku bylo například za dvanáct let existence podobné normy pouze pět žádostí. I to je však důvod, proč církev i někteří pediatři tento zákon považují za neužitečný a navíc plný chyb. 

Jaký bude další postup církve směrem k uplatňování novelizovaného zákona o eutanázii?

V obecné rovině budeme společně s biskupy a dalšími zodpovědnými osobami v církvi velmi bdělí a budeme kritizovat momenty, kdy praxe nebude v souladu se zákonem. Před deseti lety byl u nás přijat zákon o eutanázii dospělých a my nyní vidíme, že ve spoustě případů jde spíše o asistenci při sebevraždě a že konkrétní praxe v těchto případech neodpovídá liteře zákona. Nad legálností konkrétních případů bdí i odborníci z prostředí paliativní péče a z Evropského institutu bioetiky.

Řeší katolická církev v Belgii přístup duchovních k lidem, kteří eutanazii volí?

V nemocničním prostředí není zástupce církve při eutanázii přítomen. Duchovní v nemocnicích přijali rozhodnutí, že toto není jejich úkolem. Někdy může před eutanázií dojít k duchovní rozmluvě nemocného s knězem, ale to je – řekl bych – součástí neveřejného osobního vztahu dotyčné osoby a duchovního. Oficiálně však kněz nikdy u eutanázie neasistuje. Po smrti dotyčné osoby nesloužíme mši svatou, nicméně probíhají modlitby za zemřelého. I když totiž s tímto způsobem ukončení života zásadně nesouhlasíme, jsme si vědomi obtížnosti konkrétních životních situací a cítíme, že je třeba respektovat každého konkrétního člověka a modlit se za něj. 

Rozhovor s P. Tommym Scholtesem připravili Filip Breindl a Milan Tesař, který je autorem překladu. Rozhovor vysíláme v pořadu Všimli jsme si v pátek 7. března 2014 od 16 hodin (repríza v sobotu 8.3. v 11.05).