Adventní komentář Pavla Jajtnera
Vstoupili jsme do závěrečné části adventní doby zaměřené na bezprostřední přípravu oslav Narození Páně. V životě většinové společnosti se zvláště poslední předvánoční víkend projevuje hlavně návštěvami nákupních center. Konzumní prožívání adventu si všímá Komentář týdne na Proglasu. Bývalý diplomat Pavel Jajtner, předseda Evropské federace katolického vzdělávání dospělých svou úvahu odvozuje od vlastní zkušenosti z dětství, kdy komunisté poslali jeho otce právě v adventu do vězení a rodina pak zažila rozchod s některými přáteli, ale také nečekané formy podpory. Komentář vysíláme v sobotu v 7.30 a 18.30, v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Advent 2010
Při pohledu z okna na množství sněhu, na které jsme po desítky let touto dobou nebývali zvyklí, je letošní adventní zima, alespoň u nás, na Vysočině, skutečně jako z Ladových obrázků. Možná proto mně v mysli ožívají vzpomínky na dávno zašlé časy. Na roráty se chodívalo denně a to bývala mše svatá už o šesté hodině ranní. To platilo i pro nás děti. Často jsem cestou do kostela zapadal do sněhu až po pás. Přesto na ty zašlé časy vzpomínám rád. Bývala i v tom, co bychom dnes pokládali za újmu, radost, kterou dnes už sotva zažijeme.
Jen radostné adventní očekávání roku 1956 se pro naši rodinu změnilo ve zlý sen. Tatínek byl v inscenaci soudního procesu, který neměl s právem a spravedlností nic společného, odsouzen a zanedlouho také uvězněn. „ O to víc musíme prosit Pána Boha o pomoc a ochranu“, rozhodla maminka. Tíseň, zejména existenční, byla nebývalá. Museli jsme opravdu obrátit každičký haléř. To by ještě nebylo tak zlé, vždyť jsme byli skromní a nenároční. U pilinových kamen bývalo teplo příjemnější možná víc než u ústředního plynového topení. Protože nebylo samozřejmé, protože tvrdě odpracované a tudíž mnohem vzácnější. Daleko víc nás bolelo, že mnozí z těch, které jsme pokládali za přátele, nás ze strachu opustili. Kdo něco podobného nezažil, těžko pochopí.
Ale v onom památném adventu se stalo také cosi téměř zázračného. Jako důkaz, že nás přece jen všichni neopustili. Bylo to den nebo dva před Štědrým večerem. V předsíni našeho bytu se objevila dřevěná bednička, vystlaná smrkovým chvojím a v ní krásný, zlatý kapr. Dnes, po letech, už víme, kdo byl šlechetným dárcem, ale tehdy jsme to netušili. Vím, že rozhodnutí dárce zůstat v anonymitě, nebylo vedeno obavou se s námi setkat, jako spíš starostí, abychom nad darem neupadli do rozpaků nebo jej dokonce ze studu neodmítli. A jsem si jist, že radost dárce nebyla o nic menší než radost nás obdarovaných.
Takový byl jeden nezapomenutelný, protože tajemný a svědectvím o lidské dobrotě prozářený advent mého života. Z více než padesáti adventů, které jsem prožil od těch časů až po dnešek, jeden z nejpamátnějších. Zkušenosti jsou mnohem cennější než slova. Asi proto, že jsou nesdělitelné a nepřenosné. Trvalý a daleko hlubší význam pro naše životy má to, co jsme sami zažili, co se nám pevně vrylo do paměti. Škoda, že lidé neradi slýchají vyprávění pamětníků o časech, které nebývaly staré a dobré.
Advent roku 1956 mně bude navždy připomínat, v čem mám hledat smysl života a naplnění svého lidství. Proto mohu tento příběh zobecnit, proto soudím, že má smysl, abych vám jej vyprávěl. Pod zorným úhlem této životní zkušenosti mně připadají adventy naší blahobytné současnosti, naplněné nákupní horečkou a starostmi převážně hmotného rázu a často nicotnými spory, liché a prázdné. Říkám to s vědomím, že moje slova o časech dávno zašlých nebudou znít možná někomu příjemně. Neztrácím však naději, že i slova mohou někdy pohnout a zapůsobit.
Blahobyt a svoboda nejsou samozřejmé dary. Předpokládají totiž nejen píli, přičinlivost a kázeň, ale také schopnost nemyslet jen na sebe, umět si něco odříci, umět udělat radost druhým. To platí nejen v ohledu hmotném, ale také v oblasti lidských vztahů. Budeme-li se snažit uspokojovat pouze své potřeby, nebudeme nikdy spokojeni. Zato snížíme-li svá očekávání, budeme se umět radovat i z maličkostí a svou radost znásobíme tím, že ji budeme sdílet. Skutečnou hodnotu zejména samozřejmých darů jsme totiž schopni poznávat pouze tehdy, když nám jich nedostává. Jinak si vážíme i prostého pokrmu, jsme-li sytí a jinak, máme-li – třeba jen dobrovolný - hlad. Jinak pohlížíme na své zdraví, jestliže nám nic neschází a jinak, když jsme je – třeba jen dočasně – ztratili.
Bezpečným vodítkem, jak dát životu smysl a cíl, je tisíciletá zkušenost a moudrost Církve, jež se odráží v rytmu církevního roku. Po štědrých dnech podzimní sklizně a vinobraní, nadchází veselé posvícení, hody. Po nich přichází tento adventní čas usebrání a střídmosti, čas očekávání, čas příležitosti k obdarování, čas blížících se svátků narození Krista Pána, jež znamenají každoroční příchod Radosti na tento svět.
Na Losím gruntě, 16. prosince 2010.
Pavel Jajtner
