Ach, ta paměť ...
Středisko empirických výzkumů (STEM) zveřejnilo v tomto týdnu výsledky šetření, které porovnává materiální i nehmotnou úroveň života po roce 1989 s dobou komunistické totality a také morální a odbornou úroveň politiků obou epoch. Výsledkům věnuji krátký komentář.
Rád naslouchám mužům o generaci starším, když vzpomínají na prezenční vojenskou službu. Většinou toto období líčí jako plné legrace, k níž samozřejmě přispěl i tristní stav tehdejšího důstojnictva, pro které byl obecně užívaný termín guma většinou značně lichotivý. Nemám jim za zlé, že poněkud zkreslují skutečnost (odvelení do nějaké zapadlé díry na východním Slovensku, šikana, málo jídla, oblečení, vyžití, tupost nadřízených, absurdita toho všeho v zemi obsazené stotisícovým sovětským kontingentem ... - stačí?). Je to obecně lidská vlastnost, která je nakonec docela užitečná - vymazáním špatných vzpomínek umenšuje duševní trápení, čas tady funguje jako opravdový lékař.
Pokud jde o osobní dějiny každého jednotlivce, v pořádku. Horší je, pokud takový přístup pronikne do historické paměti národa. Pak už dvacet let po zhebnutí (právě tohle slovo mi přijde výstižnější než např. svržení) totality proniká do obecného užívání mýtus, že "tehdy byli k sobě lidi takoví hodnější, víc drželi při sobě." Je to velmi nebezpečná nepravda, protože ten, kdo zapomíná vlastní dějiny, je odsouzen je prožít znovu. A zvažte sami, zda prahnete po atmosféře všeobecného strachu, opatrnictví, práskačství, šmeliny atd. Nemluvě o chování ke specifickým skupinám obyvatel (a to vůbec nepomýšlím třeba na ty náboženské v sevření různých církevních tajemníků, ale například obyčejné vozíčkáře nebo maminky s dětmi). I když mi v roce 1989 bylo pouhých 10 let, vlastní zážitky mi postačují k tvrzení, že tehdy lidé k sobě lepší prostě nebyli, NEBYLI. (a nemění na tom ani fakt, že ani v současnosti se k sobě mnohdy nechovají zvláště vybraně).
A politická reprezentace? Vskutku, skoro to vypadá, že celých 20 let systematicky pracuje na tom, aby ji veřejnost považovala za stejně odborně zdatnou a morálně vyspělou jako nomenklaturu komunistických papalášů. Jenže při vší mizérii: těžko politickou scénu jako celek vinit z toho, že jedná v zájmu cizího státu (ne, že by jednala v zájmu České republiky, ale spíše v zájmu svém osobním), jak bylo vlastní předlistopadovým komunistům olizujícím moskevské paty. Je také nesporný fakt, že oproti minulé době má veřejnost více než symbolický vliv na obměnu politických figurek (jak ho využívá, je ovšem věc druhá). A konečně - už jsme od našich představitelů od roku 1989 slyšeli lecjakou perlu, ale laťku Jakešova projevu z Červeného Hrádku obvykle neatakovala.
Respondenti STEMu vcelku připouštěli, že současnost přináší širší nabídku zboží a služeb a například možností ke trávení volného času či perspektivy pro děti. Vida, přece jen si něco pamatujeme. Teď si jenom k těm vjemům prázdných regálů a zadrátovaných hranic připojme postavu pana velkomožného vedoucího ze zeleniny, vekslácké zlodějíčky provádějící kšeftíky ve špinavých průjezdech neopravovaných domů, pomocnou stráž VB a jiné podobné zakomplexovance, kteří si své nedostatky hojí na ustrašených občanech, a nad tím vším samozřejmě postavu vrchního soudruha ujišťujícího o harmonii. Když vzápětí přijde tazatel STEMu, jakou od nás uslyší odpověď?
Filip Breindl, 27. ledna 2010
