Procházková: Osud Náhorního Karabachu je v rukou velmocí

Co je jádrem konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem? Jde opravdu jen o územní spor?

Musíme si uvědomit širší kontext. Podívejme se na mapu a geograficko-politickou polohu Arménie (s tím, že obyvatelé Karabachu jsou Arméni, to znamená, že Náhorní Karabach je označení území, ne etnika). Když se podíváme, kdo jsou sousedé Arménie a jakým historickým vývojem země prošla, je jasné, že postavení Arménie je velice komplikované a že se přirozeně cítí být ohrožena a obklíčena. Náhorní Karabach je jen jeden z problémů, který v té oblasti je, a na přelomu 80. a 90. let se vyhrotil ve skutečnou válku. Frustrace Arménie je ovšem dlouhodobá.

Proč právě tehdy došlo k vyhrocení sporu?

To vyplývá z dávnější historie. Není to vůbec tak jednoznačné, že by se Karabach rozhodl, že vyhlásí samostatnost a, protože v něm žije většina Arménů, usmyslel si odtrhnout se od Ázerbájdžánu. K tomu musíme ještě připomenout, že Arménie je tradičně křesťanská země, která jako první stát na světě přijala křesťanství. Naproti tomu obyvatelé Ázerbájdžánu jsou etnicky Turci-Azeři a je to země muslimská, která sousedí s Íránem a Tureckem. Takže i náboženský kontext hraje roli. V 80. letech bylo už dávno na konflikt „zaděláno“, a to také důmyslnou a zločineckou politikou SSSR, který se řídil motem: Když se budou malé národy mezi sebou hádat, nepovstanou proti nám a bude se jimi lépe manipulovat. Územní změny a hranice vytvořené v rámci SSSR vůbec neodpovídaly přirozenému historickému vývoji. Různé vysídlování a stěhování národů strašně zkomplikovalo situaci a ta se nejen na území NK, ale i na jiných místech SSSR koncem 80. let vyhrotila. Karabašské území je geograficky jasně součástí Ázerbájdžánu, ale dnes je osídleno čistě Armény. V minulosti to tak nebylo, žili tam i Azerové. Ázerbájdžánci si tedy myslí, že Náhorní Karabach patří Ázerbájdžánu  a Arménové zase že Arménii. Tento spor se dosud nepodařilo vyřešit a já zatím žádné jednoznačné vyřešení do budoucna nevidím.

Proč se konflikt znovu nastartoval a vyeskaloval právě teď?

Myslím, že to má několik důvodů. Tím nejzajímavějším se mi zdá, že za tou eskalací do značné míry stojí Turecko, které dalo najevo (návštěvou tureckého ministra zahraničí v Baku i oficiálně, ale pravděpodobně i předtím), že Ázerbájdžánu poskytne pomoc, podporu, a že v tom konfliktu za ním bude stát. Je tu touha Baku dobýt zpátky možná ani ne celý Karabach, ale i sedm přilehlých okresů. Říká se tomu tzv. strategická okupace, kdy musíte ta území držet, abyste ubránili to, oč vám jde nejvíc, to znamená Karabach. Arménie se je tedy snaží udržet, zatímco Ázerbájdžánci zase dostat zpět. V rozhodnutí Baku zahájit ofenzivu byla tedy zřejmě podpora Turecka, která teď nastala. Je to jedna z mnoha ofenzív, tentokrát ale opravdu rozsáhlá a zásadní, která by měla vést k návratu alespoň části území Ázerbájdžánu.

Většina odborníků hovoří o nejhorší krizi od roku 1994, kdy skončila přímá válka mezi těmito zeměmi. Proč právě rok 2020?

Myslím, že kromě toho, že se Turecko cítí být silné, se zahraničními konflikty snaží odpoutat pozornost od vnitřních problémů. To tak diktátoři dělají. Svou roli ale asi sehrála i covidová pandemie, protože i Ázerbájdžán se dostal do určitých problémů, a když se lidé začínají bouřit, je dobré jejich pozornost namířit jinam. Podobný konflikt, i když s menší intenzitou, tu ale vznikl už v roce 2016. Jen zázrakem se tehdy nerozhořel ve větší válku. Myslím, že Turecko tehdy neposkytlo Ázerbájdžánu takovou podporu jako nyní. Takže těch důvodů bude asi několik. Zkrátka doba nazrála, Ázerbájdžán se rozhodl, že jestli dlouho neřešenou situaci přímo nevyřeší, tak ji alespoň převezme do vlastních rukou a bude v tom velmi aktivní. Domácí obyvatelstvo mu totiž vyčítalo, že se na okupovaná území se nemohou vrátit uprchlíci a že to Baku neřeší.

Zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín ale hovoří také o tom, že by se mohlo jednat o zákulisní tah ruského prezidenta Putina. Jak se na to díváte?

Určitě. Rusko je spolu s Tureckem tím nejdůležitějším hráčem na karabašské frontě a vůbec v oblasti Jižního Kavkazu. Když pomineme, že jsou tam Azerové a Arméni, mohli bychom hovořit o geopolitickém sporu mezi Moskvou a Ankarou, to je naprosto pravda. Rusko se ovšem alespoň navenek tváří zdrženlivěji. Když se podíváte na výroky politiků, pak z Ankary zní přímo výhrůžky, aby bylo území vráceno Ázerbájdžánu. Rusko se snaží zaujímat neutrálnější postoj, ale vidíme, že má v Arménii svou poslední základnu na Kavkazu. O území Arménie mu tedy velice jde, a pokud by se konflikt vyvíjel tak, že by Arménie měla přijít o podstatnou část území, tak bezpochyby zasáhne. Postavení Ruska v oblasti závisí na Arménii, takže ano, Rusko je hlavní hráč v konfliktu.

Do jaké míry jde tedy o niterný spor dvou národů?

To je strašně zajímavá otázka. Když přijedete přímo tam a budete chvíli s obyvateli Karabachu, budete mít velmi oprávněný pocit, že jsou zcela upřímně ochotni položit životy za ten kousek země, který je jejich vlastí, který milují a kde leží na hřbitovech jejich předci. Bude vám to připadat jako národně-osvobozenecká válka. Podobný pocit ale můžete mít, pokud přejdete na druhou stranu, do ázerbajdžánských vesnic ležících u frontové linie, kde žijí lidé vyhnaní z Náhorního Karabachu a chtějí se vrátit domů. Ti lidé to tak vnímají. Samozřejmě je to bohužel spíš tak, že jejich emoce jsou i určitou zbraní velkých hráčů – Turecka, Ruska, ale začíná se ozývat i Irán. Ten se postavil umírněně na stranu Ázerbájdžánu, to se dalo očekávat. Rozhodující slovo nemá nakonec hrdinství lidí na obou stranách fronty a jejich přání a odhodlání bojovat za Karabach. Rozhodnutí padne v Moskvě, Ankaře, nebo nakonec v Bruselu i ve Washingtonu. Pokud se velmoci nedohodnou, jak to tam bude vypadat, budou umírat zbytečně lidé, protože rozhodnutí není v jejich rukou.

Existuje v této době objektivní zdroj, ze kterého se dají čerpat informace o tom, jak situace ve skutečnosti vypadá?

Co jste teď řekl, je strašně důležité. Já s tím jako novinář bojuju a někdy jsem ve slepé uličce, protože je to přesně tak. Je spousta možností, jak o tom konfliktu informovat. My v ČR máme sklon sympatizovat s Arménií. Já do Arménie i Karabachu jezdím, ti lidé jsou tam úžasní, pohostinní, strašně vás to strhne. Teď v nynější etapě, tedy začátku konfliktu si myslím, že ofenzivu zahájil Ázerbájdžán, ale pocit jeho lidí je, že jsou také v právu. Ideální je mít zpravodaje na obou stranách fronty, což je pro malé médium těžké, ale pro velké agentury možné. Druhá problematická věc je, že když tam jste, nemůžete většinou úplně svobodně referovat o tamním dění, protože jste pod dohledem vojenského velení. Ve válce zkrátka jde svoboda slova stranou a každá informace má strategický význam. Úplně svobodně informovat o situaci na frontě tedy nemůže nikdo a je třeba si zprávy skládat z mnoha zdrojů a vytvořit si z nich mozaiku, která se bude blížit realitě. Proto bych raději teď jela do Ázerbájdžánu, protože myslím, že z Karabachu teď máme zpráv hodně od našich kolegů. Oproti tomu Ázerbájdžán je země s poměrně totalitním režimem a co do informování světové veřejnosti chudší.

Dá se z vaší zkušenosti očekávat vývoj k mírovému řešení, či eskalaci konfliktu?

Zatím to vypadá na pat, protože, i když Ázerbájdžán vyslovil jakýsi návrh na příměří, stanovil jako podmínku, že Arménie stáhne svá vojska z Karabachu a přilehlých sedmi okresů. To ale Arménie nikdy neudělá, protože by se Karabachu musela vzdát. Myslím, že jakékoliv řešení je teď v nedohlednu a že Arménie a Ázerbájdžán, potažmo Turecko a Rusko se teď nedokážou dohodnout. Musel by do toho vstoupit ještě někdo, kdo by aspoň oddělil od sebe znepřátelené strany. Aby v Karabachu vedle sebe zase žili Azerové a Arméni, jak to bylo kdysi úplně normální, je hodně vzdálená budoucnost. Řešení vidím hodně za dlouho.