Nobelovu cenu za mír nemá letos jednotlivec, ale organizace

Výbor své rozhodnutí okomentoval tím, že právě kontrola jídla a vyhladovění nepřátel je jedním z nástrojů ve válečných konfliktech. Letošní výběr na Proglasu okomentoval v rámci pořadu 13+ člen Pracovní skupiny České biskupské konference pro sociální otázky David Macek: „Letos převážil sociální aspekt nad přímo mírotvorným".

Dalo by se z letošního oceněného říci, že tentokrát volba ukazuje širší souvislosti míru?

Ano, vypadá to tak, že ti, kteří vybírají laureáta Nobelovy ceny za mír, si uvědomují širší rozměry. V minulosti bylo zvykem ocenit osobnosti, které se přímo zasloužily o umenšení nějakého válečného konfliktu. Dokonce byly případy, kdy se oceňoval i pouhý úmysl něco takového podniknout. Myslím, že ta volba má svou logiku, protože i situace způsobená pandemií covidu hlavně v chudších zemích vede k fakticky ještě vážnější pandemii hladu. I když se přiznám, že když si procházím laureáty, měl bych pro letošní rok jiné favority.

Seznam laureátů i z minulých let je velmi různorodý – velice různí jedinci, organizace. Co by podle Vás osobně mělo být rozhodujícím kritériem pro výběr kandidáta v určitém roce, kdy se třeba potká ukončení výrazného konfliktu s ne tolik viditelnou, drobnou prací?

Komisi, která vybírá, rozhodně nezávidím. Počet nominovaných každým rokem stoupá. Letos bylo, tuším, navrženo už 318 subjektů, to pak musí být těžké vybírání. Takže věřím, že se snaží zvažovat všechny možné okolnosti. Letos zkrátka převážil aspekt hladu, tedy více sociální než přímo mírotvorný.

Mezi nominovanými bývají i papežové, letos František. Přitom málokdy bývají považováni za favority a ještě žádný z nich se laureátem nestal. Co se z toho dá vyvodit?

Napadají mě k tomu různé hypotézy, je fakt, že cenu uděluje země, která tradičně nepatří mezi katolické. To by bylo ale spíše takové bulvární vysvětlení. Je to pro mě těžko vysvětlitelné, protože když se dívám na uplynulá desetiletí, vidím minimálně tři papeže, kterým by rozhodně Nobelova cena za mír slušela. Mám na mysli Jana XXIII. na začátku 60. let, když byl reálně na spadnutí jaderný konflikt, tzv. Kubánská krize. Pak pochopitelně Jan Pavel II., bez něhož by se procesy vedoucí k pádu železné opony možná ani nerozběhly. A potom myslím na papeže Františka, což byl také můj skrytý tip a přání. Dokonce bych byl pro to cenu neudělit jen samotnému papeži Františkovi, ale jemu společně s oním neformálním „muslimským papežem,“ velkým imámem univerzity Al-Azhar pro Dokument o lidském bratrství, který podepsali společně v loňském roce v Abú Dhábí a na který teď papež František navazuje svou čerstvou encyklikou Fratelli tutti. Když vidím, jakým způsobem je papež jako hlava katolického a neformálně křesťanského světa vnímán a s nadšením přijímán mezi muslimy, jaké tam vyvolává reakce, jak mnozí mají dopředu načtenu jeho encykliku a vytvářejí celé programy pro mládež, aby se mladí muslimové mohli s myšlenkami papeže Františka seznamovat… To je v tomto rozděleném světě (kde náboženství jsou spíše součástí problémů než jejich řešení) něco, co má obrovský význam.

Jakou má Nobelova cena za mír vlastně hodnotu? Ptám se v souvislosti s tím, že jejími držiteli jsou také takoví, kteří nemají úplně nekontroverzní pověst. Například Jásir Arafat, či Barack Obama, který cenu dostal po několika měsících v úřadu a nic neuskutečnil. Co z toho vyplývá?

Myslím, že v tomto kontextu vyniká moudrost naší katolické církve, která svatořečí lidi až poté, co je jejich život ukončen. Je to pochopitelně „riziko podnikání“.  Vždy když je oceňována žijící osobnost, zvlášť v tak náročném výbušném prostředí, jako je politika, pak není jistota, že se v budoucnu nějak „nezpronevěří“. Příklady můžeme vidět i v minulosti – například Beethoven věnoval Napoleonovi svou nádhernou symfonii a pak věnování demonstrativně o pár let později škrtal. To je prostě ono „riziko podnikání,“ s tím se nedá nic dělat.