Historik Tomáš Parma: Staroměstská exekuce je často součástí vyhrocené interpretace dějin

Proticísařské povstání stavů skončilo v roce 1620 vítězstvím habsburských vojsk v bitvě na Bílé hoře. Tomáš Parma označil popravu 27 účastníků, k níž došlo 21. června 1621, za jeden ze zásadních momentů vývoje vztahů mezi stavovskou obcí a panovníkem. “Jednalo se o symbolické vyrovnání se stavovským povstáním a také o počátek rozsáhlého potrestání jeho účastníků. Panovník totiž povstání vnímal jako zradu a urážku majestátu. Proto měla exekuce na Staroměstském náměstí spektakulární rozměry, a to jak v počtu odsouzených, tak i v krutosti vykonaných trestů. Šlo však pouze o první část panovníkovy odplaty. Tou druhou částí byly majetkové postihy mnoha lidí, kteří se povstání účastnili,” objasnil církevní historik.

Tomáš Parma ve vysílání Proglasu také hovořil o tom, že v případě tzv. popravy 27 českých pánů, jak se události nepřesně říká, často dochází k určité zkreslené interpretaci: “Jde skoro až o mytologii. Na celou událost bychom se měli snažit pohlížet méně zaujatě a  naopak mírnit vyhrocenou interpretaci českých dějin. Často totiž dochází k tomu, že se husitství a období náboženské tolerance označují za vrchol českých dějin. Proti tomu stojí katolická interpretace dějin, která vidí vrchol v době Karla IV. a potom znovu v období baroka. Tyto dva pohledy často stojí proti sobě. Dnes bychom se měli ale snažit především o smíření našich národních dějin. Jsou plné zlomů a protikladů, ale stále jsou to naše dějiny, v našich myslích a srdcích by si měli podat ruku svatý Václav i Mistr Jan Hus, Komenský i Balbín, Masaryk i Pekař.”

Výročí popravy v pondělí večer na Staroměstském náměstí připomene ekumenická modlitba. Tomáš Parma k ní řekl: “Jde o bolestnou vzpomínku, které se společně zúčastní křesťanské církve. Chtějí tímto krokem ukázat, že i přes tyto bolestné události jsou křesťané schopni společně se modlit i dělat spoustu dobrého ve prospěch druhých, celé společnosti.”

doplněny fotografie z Ekumenickké modlitby 21. 6. 2021: Martina Řehořová, Člověk a víra