Fedor Gál k dědictví holocaustu: Lidská paměť je nespolehlivá, pokud to není paměť komunitní

"Když jsem byl dítě, tak jsem netušil, co to znamená, když na mě pokřikovali ´židáku´. Věděl jsem, že jsem jiný, nevěděl jsem čím a proč. Docela jsem tím trpěl a vyrovnávám se s tím fakticky celý život. V posledních letech jsem nejen srovnaný se svým židovstvím, ale začínám být i hrdý na to, kam patřím, odkud pocházím, jací byli mí předkové, jaký je příběh židovského národa. Dalo by se říci happyend. Děkuji tomu svému poznávání a cestě, která je za mnou, že ze mě udělaly člověka, jaký jsem," svědčil Fedor Gál v úvodu rozhovoru o vlastní zkušenosti s pocity vyloučení z majoritní společnosti. Tento problém podle něj přetrvává: "Dnes symbolickou žlutou hvězdu na prsou nosí především Romové. Jejich životy jsou velice poznačeny averzemi většinové společnosti. Ale jsou to také migranti, mnohé z nich znám a vím, co to znamená hledat si zaměstnání, cítit se jako doma, definovat si svou vlastní identitu v často nepřátelském prostředí." Dodal, že pokud je útrapy úplně nezlomily, byli tito lidé svou zkušeností posíleni, projevili větší vytrvalost v hledání smyslu života a svého místa ve světě.

Podle Fedora Gála je těžké hovořit o celospolečenském dědictví minulosti. Vyjádřil i určitou skepsi, zda je kolektivní paměť dostatečně rozprostřená a přesvědčivá: "Znám spoustu lidí, kteří nemají tušení, co byla Osvětim, co bylo Birkenau, co byly plynové komory a krematoria, co byl holocaust. Pak znám lidi, kteří popírají, že vůbec něco podobného bylo. (...) Jsem přesvědčen, že lidská paměť je velice nespolehlivá, pokud to není paměť komunitní, rodinná." Ocenil proto práci jednotlivců a institucí pečujících o kolektivní paměť v Česku a na Slovensku, např. Post Bellum.

Nejsou představy těch, kdo holocaust nezažili, pouhou karikaturou? Stačí, když se nám po předcích uchovají příběhy, hrdinové, symboly? Co je to transgenerační přenos? Poslechněte si celý rozhovor s Fedorem Gálem z archivu.

foto: Eugen Kukla