Zamyšlení nad prezidentskou amnestií v Komentáři týdne

Zamyšlení nad prezidentskou amnestií

V případě, že se právník zamýšlí nad nějakým rozhodnutím státního orgánu, tak se nejprve věnuje právní úpravě, na jejímž podkladě státní orgán rozhodoval. U rozhodnutí ústavních orgánů pak často též historickému a srovnávacímu kontextu použité právní úpravy. Nelze rovněž pominout aktuální skutkovou realitu, již hodnocené rozhodnutí ovlivňuje a z níž vychází. 

Právní úpravu udělování milostí prezidentem republiky najdeme v ústavě. Podle čl. 63 odst. 1 písm. k) české ústavy má prezident republiky právo udělovat amnestii. Jedná se o tzv. kontrasignovanou pravomoc hlavy státu, toto jeho rozhodnutí o udělení amnestie tedy vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Podle čl. 63 odst. 4 Ústavy pak za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Je tedy třeba konstatovat, že se v případě udělení amnestie podle českého ústavního práva nejedná jen o rozhodnutí prezidenta, ale též o odpovědnost vlády, jejíž předseda udělení amnestie spolupodepsal. Podle judikatury Ústavního soudu (III. ÚS 641/99) je výkon ústavního práva kontrasignace speciálním ústavním aktem, za jehož obsah vláda odpovídá Poslanecké sněmovně. Podle několika komentářů k české Ústavě by měl předseda vlády obecně přistupovat ke kontrasignaci rozhodnutí prezidenta až po schválení vládou právě proto, že je to vláda, kdo za toto rozhodnutí nese podle ústavy odpovědnost.

Obdobnou pravomoc udělování milostí a amnestií, jako má současný český prezident, měl i československý prezident podle československé ústavní listiny z roku 1920. Amnestie vyhlašovali i prezidenti v době komunistického režimu.

 
Možnost, aby prezident uděloval milosti a amnestie, je ústavněprávní doktrínou vnímána z různých pohledů, může být jakousi náhražkou spravedlnosti v případě, kdy na pachatele dopadne příliš přísný trest, nebo též profylaktickým opatřením státní správy, když jsou věznice přeplněny. Bývá v moderní době kritizována jako projev libovůle a svévole neslučitelný s právním státem. Je to fér, když za tentýž čin je jeden člověk potrestán a druhý nikoli, jen proto, že je právě 20. výročí vzniku české republiky? Udělování milostí a amnestií prezidentem republiky je tedy i z obecného pohledu docela kontroverzní pravomoc, která je přijímána právními teoretiky i obyčejnými lidmi dosti kriticky.

Původní pojem amnestie vychází z řečtiny a v Aténách byl institutem veřejného trestního práva – pojem amnestie znamenal zapomenutí -  aby minulé chyby byly zapomenuty a prominuty a nebyly již dále připomínány. Poprvé se s tímto institutem setkáváme za spartského krále Pausiania, který obnovoval pořádek v Aténách po převratu na konci 5. století před našim letopočtem. Jeho obsahem byl příkaz - zapomeňte na to, co se stalo, a zkuste spolu zase žít v míru. Ve středověku amnestie byla jednou z výsad panovníka, který ji vyhlašoval, např. když nastupoval na trůn. Amnestie bývala také zpravidla vyhlašována v souvislosti s  ukončením nějaké občanské války, aby se zabránilo dalšímu napětí ve společnosti. Znamenala jakýsi pardon pro politické odpůrce panovníka, jimž touto amnestií panovník odpustil politické zločiny, aby nastolil v zemi mír.

V moderní době byly amnestie vyhlašovány jako jakési tlusté čáry za nedemokratickými režimy – tou byla např. amnestie Václava Havla po sametové revoluci. Takové amnestie proběhly i jinde v Evropě po pádu nacistických a komunistických diktatur nebo v Jihoafrické republice po pádu apartheidu. V těchto situacích mají amnestie symbolický význam, jímž se nový režim distancuje od trestní politiky předchozího režimu.

Pro mne jako právníka, který se řadu let pohyboval v advokacii a jako soudce se zabývá realizací práva, na udělené současné amnestii udivuje to, že se v některých svých částech vztahuje na osoby potrestané či stíhané za skutky, trestané odnětím svobody do deseti let. Desetiletá hranice trestní sankce je opravdu velmi vysoká a svědčí o tom, že byly omilostněny i činy znamenající vysokou společenskou škodlivost, tedy činy velmi závažné.

Z tohoto pohledu je spíše přijatelné a obvyklé, že se prezident rozhodl omilostnit osoby, u nichž výměra trestu nepřevyšuje jeden rok či dva roky, které se tedy nedopustily skutečně nebezpečných činů, musely absolvovat celé trestní řízení a dověděly se, že jejich skutek byl nezákonný. Propuštění vězňů trestaných za méně významné tresté činy – ty, kde je trest do jednoho roku, dává smysl v tom, že vyprázdní přeplněné věznice, pomůže na nich ušetřit a dá malým delikventům šanci se napravit.

Naopak nerozumím tomu, proč u zastavení trestního stíhání byla zastavena trestní stíhání osob, které se dopustily vážných trestných činů, u nichž trestní zákon stanoví tresty odnětí svobody do deseti let.

Nerada bych spekulovala o důvodech udělení amnestie v části, kde u závažných trestných činů (do hranice desetiletého trestu) zastavuje trestní stíhání, pokud je delší než 8 let. Argument tím, že Evropský soud pro lidská práva v některých případech shledal rozporné se spravedlivým procesem stíhání delší než 6 let, nepostačí, neboť tento soud vždy posuzuje skutkové okolnosti konkrétního případu a u některých závažných hospodářských trestných činů může jejich rozkrývání prostě trvat dlouho a případné průtahy mohou být působeny nikoli státem, ale obžalovanými. Takže důvodům této části udělené amnestie nerozumím a zastavení dosud nerozhodnutých věcí jakoby nechalo mlýny spravedlnosti mlít naprázdno, policisty, státní zástupce a soudce snažit se zbytečně.

Ale pokud právník nerozumí nějakému aktu a neví, kdo za ním stojí - tak má takovou tradiční nápovědu, která zní Qui bono? tedy do češtiny přeloženo V čí prospěch? Když tedy nevíme, kdo za tím stojí, tak si prostě počkáme, kdo z toho bude mít prospěch, a zpravidla pak tomu aktu tak nějak lépe porozumíme. Tedy až zjistíme, kdo konkrétně měl z toho prospěch, tak lépe usoudíme, jak takovému aktu správně porozumět.

Své zamyšlení o stávající amnestii prezidenta republiky bych asi ukončila otázkou, zda institut amnestie patří do práva moderního demokratického právního státu. Obdobné myšlenky mne napadají i u institutu prominutí daně nebo odstranění tvrdosti v sociálním zabezpečení. Ministři financí mohou podle zákona promíjet daně a ministři práce a sociálních věcí odstraňují tvrdost zákona a dávají některým lidem důchody, ačkoli na ně ze zákona tito lidé nemají nárok. Zní to sice bohulibě – někdo je ve špatné situaci, tak mu prominu daň nebo dám důchod, ale toto příjemné gesto činí ministr na úkor ostatních osob ve stejné situaci a z veřejných prostředků. Stejně tak je amnestie na místě v případě změny politického režimu či ukončení občanské války, ale nikoli v řádně a bez větších problémů fungujícím demokratickém státě s řadou opravných prostředků a s mezinárodním dohledem nad vnitrostátními soudy.

Zastavení trestního řízení bez konečného vyřešení věci je velmi bolestné zejména pro oběť posuzované trestné činnosti. Ale i pro nás ostatní, kteří dodržujeme zákony, přece není fér, že viník nebyl potrestán. Zejména pokud je viník vychytralý, bohatý a mocný, který  se trestu může delší dobu vyhýbat.  Nepotrestáním viníka trpí nejen jeho oběť, ale i ten, kdo se omezoval a postupoval po právu a je teď ve stejné situaci jako nepotrestaný viník. Qui parcit nocentibus, innocentes punit.   Tedy - Kdo šetří viníky, trestá nevinné.

JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph. D.