Veřejné dobro a svědomí

Veřejné dobro a svědomí
22. července 2009 Komentář týdne Autor: Kateřina Vitouchová

"Krátce po pádu komunismu jeden nikoli nevýznamný český politik prohlásil, že pro dosažení vítězství ve fotbalovém zápase je možné hrát i rukou, jen když to soudce nevidí (...) to byla nejškodlivější věta tisíciletí (...) Takové jednání nemůže nikdy přinést dlouhodobý užitek, protože je lží, přestrojenou za pravdu, odporným podvodem, který se vydává za ctnost," uvažuje pro Radio Proglas velvyslanec Pavel Jajtner z reginálního pracoviště Moravskoslezské křesťanské akademie pro Vysočinu (do loňska zastupoval ČR u Svatého stolce ve Vatikánu). 

1. Proč se lidé stávají politiky? Někoho žene touha po majetku, jiného touha ovládat druhé, jiného zase vidina snadného života. Chci věřit, že se najdou i takoví, jejichž motivy jsou převážně legitimní a že i v české (a evropské) politice současnosti jsou lidé pod svědomím, kteří chtějí odpovědně sloužit svým voličům.

2. Skličující bilance uplynulých téměř 20 let naší politické svobody je výčtem skandálů, korupce a sílícího vlivu přetvářky a lži. Ale v kontextu současné společensko-ekonomické krize však přece jen o čemsi podstatném vypovídá: je více než přesvědčivým důkazem, že bez mravnosti, odpovědnosti a úcty k řádu nemůže žádná společnost dlouhodobě prosperovat a zůstat svobodná.

3. Krátce po pádu komunismu jeden nikoli nevýznamný český politik prohlásil, že pro dosažení vítězství ve fotbalovém zápase je možné hrát i rukou, jen když to soudce nevidí. Dnes musí být i dítěti zřejmé, že to byla nejškodlivější věta tisíciletí. Všichni lidé dobré vůle jsou povinni vědět, že prospívat sobě porušováním pravidel znamená škodit druhým. Takové jednání nemůže nikdy přinést dlouhodobý užitek, protože je lží, přestrojenou za pravdu, odporným podvodem, který se vydává za ctnost.

5. Všichni lidé bez výjimky, nositelé politické odpovědnosti zvlášť, jsou povinni vědět, co se smí a co se nesmí. Pokud to nevědí nebo to už zapomněli, ohrožují vlastní přežití. Žádný zákon nemá takové účinky, jako svědomí, které nedovoluje porušení pravidel a řádu za žádných okolností, ani tehdy, nehrozí-li porušiteli bezprostřední postih lidskou spravedlností.

6. Proč si v posledních desetiletích ve „vyspělém“ západním světě vytrvale a zcela dobrovolně vybíráme za vůdce jen kramáře? Lid žijící v nezaslouženém blahobytu nemá rád vize a bojí se velkých činů, které ruší jeho sytou spokojenost. Boj proti zlu je nebezpečný a nikdy nekončí. I v těch nejpokročilejších státech se politici podřizují zájmům většiny, jen proto, aby byli znovu zvoleni. Koho z nich ještě zajímá veřejné dobro? Jen neříkat, co lidé nechtějí slyšet! Popularita je to, co se počítá!

7. Scestné chápání dobra a zla a falešné ideály vnucované tvůrci veřejného mínění, takzvanými celebritami i držiteli politické moci, nejvíc však komerčními masovými sdělovacími prostředky, ve spojení s klamavou a ohlupující reklamou, vedou ve zdrcující a hrozivě rostoucí míře k mravní degeneraci občanů, kteří volí mravně degenerované politiky. Ti pak přijímají mravně degenerované zákony, což plodí další mravní degeneraci. Ďábelský kruh zkázy se uzavírá.

8. Je ještě vůbec nějaká možnost nápravy? Hlasy těch, kdo navrhují dobrovolné sebeomezování, jsou hlasy volajících na poušti. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by bohatší část lidstva, která nese největší odpovědnost, byla - jako celek - něčeho takového dobrovolně schopna. Je možné, aby nám naděje svitla dřív, než nastane mravní a demografický zánik našeho kdysi křesťanského Západu? Ze srdce si to přeji a doufám, že nejsem sám. Nejvíc kvůli těm, kdo se ještě nenarodili. Naše (kdysi) tak slavná, (kdysi) tak vyspělá západní civilizace čelí největší z hrozeb, kterým kdy čelila: hrozbě dobrovolného sebezničení.

9. Socialismy dávají příliš mnoho moci a korupčního potenciálu státu a jeho úředníkům. Liberalismy selhávají pro nedostatek úcty k řádu a pro zhoubný sebeklam, že člověk je mírou všech věcí, že všechna pojetí svobody a práva jsou rovnocenná a že o všem lze rozhodnout většinovým hlasováním.

10. Nezbývá než chránit vše, co se ve zkoušce dějin osvědčilo. Nejvyšší a nedotknutelnou hodnotou, o níž nelze jednat, je život člověka od početí až po přirozenou smrt. Všestranná podpora tradiční, úplné rodiny, dílny lidskosti. Vzdělání, neoddělitelné od výchovy k pravdě, svobodě, mravnosti a řádu. Úcta k lidské důstojnosti, ke stáří, k autoritám a právu. Neoddělitelnost lidských práv od odpovědnosti, bez níž není skutečné svobody. Poznání, že člověk není mírou všech věcí a že život je úkol a hledání pravdy. Vlastnictví, jež je povoláno k solidaritě, jako prostředek, nikoli cíl. Harmonické vztahy mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem. Pokoj jako plod lásky a pravdy. Takové jsou ideály hodnotového konzervatismu, k nimž po mém soudu neexistuje žádná dlouhodobě životaschopná alternativa.

11. Ale jaká je skutečnost? Většina lidí se vzdala své svobody, aniž to tuší. Občané a voliči už nevědí, co je pro ně dobré, a pokud snad někdy ano, nevědí, jak toho dosáhnout. Je možné tento závod s časem neprohrát? Přes všechnu skepsi není nouze o důkazy, že člověk jako jednotlivec, pokud si uvědomuje svou odpovědnost a slyší hlas svého svědomí, je schopen neobyčejných činů. Proto není pošetilé doufat, že východiskem z naší krajní nouze, jedinou skutečnou revolucí budoucnosti je návrat k upřímnému, pravdivému a poctivému křesťanství.

                              Pavel Jajtner, červen 2009, D.G.

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony