Únor 1948 a falešná myšlenka vykoupení
V předposledním únorovém týdnu nabízíme zamyšlení nad komunistickým převratem roku 1948. Proč bychom na tyto události neměli zapomínat, o tom hovoří Rudolf Vévoda, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů. Komentář vysíláme v sobotu 25.2.2012 v 7.30 a 18.05, v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Dvacátý pátý únor, den, který dnes prožíváme, je významné a tragické datum našich dějin posledního století. Po 41 let komunistického režimu byl tento den bombasticky připomínán a slaven jako „vítězství pracujícího lidu“, které umožnilo vykročit k „budování socialismu“ - takto o oněch událostech mluvil ztuhlý jazyk tehdejší propagandy. Co lze o nich říci dnes, 64 let od ukončení tehdejší vládní krize a 22 let ode dne, kdy tuto událost tehdejší prezident Václav Havel mohl poprvé veřejně označit za puč? Má ještě smysl se k ní vracet?
Únorový převrat roku 48 lze pojmout jako jednu ze tří tragických dějinných křižovatek, které tok našich moderních dějin, a vlastně společných dějin Čechů a Slováků, vychýlily k nesvobodě a porobě. Přesto se od Mnichova a 21. srpna 68 čímsi podstatným liší: v únoru 48. roku totiž nešlo o zásah zvenčí, o „zradu spojenců“, o událost, která by náš národ stavěla do role oběti a utvrzovala nás oblíbeném národním mýtu, že „nepřítel přichází zvenčí“. Mezi pamětníky a dějepisci se vedou diskuse o tom, zda se během únorové vládní krize většinové mínění veřejnosti a nálada „ulice“ přikláněly spíše ke komunistům, či k jejich odpůrcům. Ani ty však nevyvracejí názor, který kdysi, v kanadském exilu, vyslovil protestantský myslitel a filozof Erazim Kohák v knize Národ v nás: že totiž únorem 48 se náš národ rozdělil na dvě poloviny, a že tedy komunistický program měl značnou podporu významné části veřejnosti. Co nám tato skutečnost říká dnes?
Lze jistě mluvit o legální parlamentní existenci komunistické strany. Není to zanedbatelné téma. Subtilnější analýza by nás ovšem měla vest dál, a to ke kořenům utopického myšlení, tedy ke zdrojům představy, že dějiny mohou přinést konečný bod zlomu, během kterého se zbavíme „nepřátel“, kteří „sypou písek do soukolí“ a „otravují vzduch“, a pak už bude jenom dobře. Papež Pius XI. ve své encyklice O bezbožeckém komunismu z března roku 1937 připsal ideologii komunismu „falešnou myšlenku vykoupení“. Měl tím na mysli svůdnou – a ovšem mylnou – představu, že ráje lze dosáhnout již zde na zemi, a to nějakým politickým zvratem, revolucí. Tato myšlenka varuje: život ve svobodné a pluralitní společnosti s sebou vždy ponese každodenní potýkání se s koukolem a plevami, které zde na zemi od zrna a od pšenice nelze nikdy dokonale oddělit. Svoboda je únavná, často znejisťující a někdy otravná. Pokusy jednou provždy odstranit nepěkné stránky svobodné soutěže myšlenkových systémů či politických směrů tím, že „vypráskáme ty zlé“, se však v minulosti vždy ukázaly jako „lék horší než sama nemoc“ a místo slibovaného osvobození přinášely zotročení. I to je snad důvod, proč si únor 48 připomínat i dnes.
Rudolf Vévoda
