Sváteční komentář: Před 90 lety vznikla Československá republika

28. října 2008 Komentář týdne Autor: Kateřina Vitouchová

"První republika je v nenávratnu. Přistupuji k ní jako k hrobům svých předků. Jejich pomýlení jim odpouštím, mizejí ostatně v jámě-pamětnici. Pietně se chápu toho, co je mi ku prospěchu, abych totiž obstál. (...) Zejména když vidím, jak je současná česká realita duchu první republiky vzdálena, neboť došlo k osudnému přetržení tradice naší vzdělanosti i naší historické paměti." Tak dnes (v 8.05 a v 15.05) uvažuje na vlnách Proglasu MUDr. Petr Příhoda - vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, redaktor Perspektiv (přílohy Katolického týdeníku).  

V roce 1990 jsem všeho nechal a stal se tajemníkem českého premiéra Petra Pitharta. Sloužil jsem mu půltřetího roku. Za tu dobu jsem poznal mnoho lidí a s některými se i sblížil. Jedním z nich byl slovenský křesťanský politik František Mikloško. Jednou jsem se ho zeptal, kde se v části slovenské veřejnosti berou sympatie k slovenskému státu let 1938-1945. Odpověděl mi zhruba takto: "Ano, ta závislost na nacistickém Německu je hanebná. Ale žádné společenství, zejména to národní, nedokáže odsoudit celou svou minulost. Potřebuje svůj mýtus. Svůj zlatý věk, aby k němu mohlo vzhlížet. Pro vás je jím první republika. Pro Slováky to nemůže být habsburská monarchie, čas tvrdé maďarizace. Ale ani první republika. Vy jste se rozvíjeli, ale u nás byla bída, spousta lidí emigrovala, hlavně do Ameriky. A tak nám zbyl jen ten ´slovenský štát´. Bohužel." Znělo to tvrdě, ale já to přijal. Vzpomínám na ten rozhovor, abych navodil perspektivu, v níž se naše první republika, vzniklá právě před 90 lety, jeví jako náš zlatý věk.

Už za nacistické okupace jsem jako dítě slýchal vzdechy dospělých, jaké to bylo „za republiky“. Po válce na čas přestaly, ale znovu se ozvaly po únoru 1948, i když ne od všech. A pak jich přibývalo. Představa našeho zlatého věku si získávala mysli i těch, kdo první republiku nezažili. Trvá to víceméně dodnes. Jaká byla doopravdy, to se zjišťuje nesnadno. Byla to – po staletích – realizace naší české státnosti. To nelze lhostejně přejít. Zároveň byla zmenšeným vydáním Rakousko-Uherska. Zahrnula šest národností, nás Čechů byla méně než polovina. Pro ty ostatní to nebyl takový triumf jako pro nás. Však s tím byly těžkosti. Přibývalo jich a nakonec se podepsaly na jejím zániku. I když byla útvarem problémovým, o její ztroskotání se zasadily více příčiny vnější, debakl celé tehdejší Evropy. Dnes víme, že mu naše tehdejší politická elita nemohla čelit. Je však s podivem, že tu možnost nepředvídala. Že se neorientovala. Vůči zahraniční a národnostní politice meziválečného Československa lze tedy mít výhrady. Těm ale kontruje fakt, že bylo státem demokratickým. Víc než všechny země kolem. 

A co politika vnitřní? Ano, měla své aféry, své podrazy. Ale proti tomu, co následovalo, to byly bagately. První republika měla svůj étos. Je třeba poctivě přiznat, že jej převzala od své předchůdkyně, habsburské monarchie, která byla – alespoň ve své západní, neuherské části – právním státem. Však jsme také za císaře pána prožívali svůj první zlatý věk české kultury, počínaje Dobrovským, Máchou, májovci, lumírovci, přes generaci Národního divadla až po manifest České moderny, jímž jsme dovršili své včlenění do tehdejší kulturní Evropy. První republika byla druhým zlatým věkem naší kultury. Jména jako Masaryk, Pekař, Šalda, Rádl, Peroutka, nebo třeba levicová Avantgarda a její surrealisté, a naopak obrozený katolicismus s Durychem a staroříšským Florianem, to jsou inspirační zdroje, z nichž lze čerpat s užitkem dodnes. Pozdější česká kultura už je tragicky rozpolcena mezi katakombami a služebností. V tomto smyslu je odkaz první republiky nesporný. Osobně nemohu přehlédnout její protikřesťanský, zejména protikatolický osten. Její oficialita i většinové veřejné mínění vyzdvihovaly husitství, českobratrství, ale nebyla to poctivá hra, protože byla motivována nacionálně.

Imperativy reformační zbožnosti jsme si my Češi příliš neosvojili. Na druhé straně nelze popřít, že nejvíce odolnosti vůči pozdějším svodům totalitních ideologií vykázali vedle katolických křesťanů věrní masarykovci. Vidím, že můj osobní vztah k první republice lze vyjádřit slovním spojením ANO – ALE. Je to víc ANO, anebo ALE? Sub specie aeterni je to možná to ALE. Vzhledem k běhu věcí pozemských se však hlásím spíše k tomu ANO. Mám s tím asi méně problémů než přítel František Mikloško.

První republika je v nenávratnu. Přistupuji k ní jako k hrobům svých předků. Jejich pomýlení jim odpouštím, mizejí ostatně v jámě-pamětnici. Pietně se chápu toho, co je mi ku prospěchu, abych totiž obstál. Takže – ANO. Zejména když vidím, jak je současná česká realita duchu první republiky vzdálena, neboť došlo k osudnému přetržení tradice naší vzdělanosti i naší historické paměti. Neprávem zapomínaný Jaroslav Durych kdysi napověděl, že dějiny jsou – blouděním.

                                                                                                        Petr Příhoda

NyníKomorní hudba
Skladba: Velká sonáta op. 85 - Scherzo.Vivace; Autor: Giuliani Mauro; Sóla: Jurkovič Miloš - flétna, Zsapka Jozef - kytara
02:00Křesťan a svět
02:26Písně
03:00Folklorní okénko
04:01Písničky před svítáním
04:45Jitro s dechovkou
05:00Písně

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony