Reinhard Heydrich a vražda na tyranu

V těchto dnech si připomínáme 70. výročí jedné z nejpohnutějších a nejneobvyklejších kapitol moderních českých dějin: 27. května roku 1942 vykonali parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš trest smrti nad zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Heydrich 4. června v nemocnici Na Bulovce podlehl celkové sepsi organismu a životy statečných letců ukončily výstřely z jejich vlastních pistolí v kryptě pravoslavné katedrály svatých Cyrila a Metoděje 18. června téhož roku. Druhé stanné právo, vyhlášené záhy po atentátu a známé jako heydrichiáda (první stanné právo vyhlásil sám Heydrich na podzim 1941 brzy po svém příchodu do Prahy) si vyžádalo životy pěti tisíc Čechů a Moravanů, během června byly vypáleny vesnice Lidice a Ležáky a pravoslavné církvi přinesla její účast na skrývání atentátníků nejen fyzickou likvidaci jejích představitelů, ale i zákaz jakékoliv další činnosti na území Protektorátu: 27. září 1942 byla rozpuštěna, její majetek byl zkonfiskován, byly zapečetěny chrámy a zakázány bohoslužby. Biskup Gorazd – občanským jménem Matěj Pavlík, děkan Václav Čikl, kaplan Vladimír Petřek, laik Jan Sonnevend a další byli popraveni i se svými rodinami. Brzy po válce se začalo mluvit o „velkém činu malé církve“ - toto slovní spojení má ve svém názvu jedna dobová brožura – a dnes jsou díky práci několika generací historiků detailně známy nejen životní osudy obětí a odvážných výsadkářů, ale i jejich katů i samotného protektora. Svatořečení biskupa Gorazda pravoslavnou církví, k němuž došlo před 25 lety, bylo vlastně jen stvrzením úcty, kterou k němu pravoslavný lid i klérus choval již od jeho mučednické smrti. To vše jsou více či méně známé věci.

Křesťanům však může v mysli vyvstat otázka: Je možné schvalovat usmrcení představitele státní moci, jakkoliv šlo o tyrana? Což už neplatí výstraha, kterou ve 13. kapitole Listu Římanům adresoval prvním křesťanům sv. Pavel, když je vyzýval k poslušnosti vůči světské moci? Karl Barth, nejvýznamnější protestantský teolog 1. poloviny 20. století a autor proslulého výkladu Pavlova Listu Římanům, vždy zdůrazňoval, že vztah křesťanů k vrchnosti kolísal a bude kolísat mezi dvěma třináctými kapitolami – a to 13. kapitolou Římanům a 13. kapitolou Janova Zjevení. Tam můžeme číst: „Má-li kdo uši, poslyš: Odvede-li kdo (jiné) do zajetí, do zajetí půjde; zabije-li kdo (jiné) mečem, mečem musí býti zabit. Tu platí trpělivost a víra svatých“ (Zjev 13, 9-10). Na tyto motivy z Apokalypsy snad myslel sv. Tomáš Akvinský, když ve druhém dílu Teologické summy rozvíjel úvahy o vratkosti tyranie. „Strach je slabá podpora, „ píše Tomáš, „pokud (… ) někdo okrádá jiného člověka nebo mu upírá svobodu či ho zabije, zaslouží největší trest: v lidském soudu smrt, a před Božím soudem věčné zatracení. Tím spíše dlužno připustit, že tyran, který na všech stranách loupí, působí proti veškeré svobodě všech a libovolně zabíjí, zaslouží nejhorší muka.“ Církev sice po staletí zachovávala rozumnou ostražitost v diskusích o oprávněnosti vraždy na tyranu, kterou dokonce v jejích extrémních polohách odsoudila - to se týká zejména učení františkána Jeana Petita, odmítnutého kostnickým koncilem -, ale současně dovolila mnoha velkým teologům tuto myšlenkovou linii sledovat a dále rozvíjet. Zachovávají-li tedy křesťané, poučeni dějinami, odstup od světské moci, jsou-li dokonce připraveni proti ní vystoupit, když se vlamuje do prostoru křesťanské svobody, počínají si nejen rozumně, ale jednají i v souladu se samými základy svého učení. Vždyť přece dobře víme, že Boží království není z tohoto světa (Jan 18,36) a že císaři patří, co je císařovo (Mt 22,21) . Nesmí si však sedat na oltář.

Rudolf Vévoda