Postní komentář Pavla Jajtnera: Na ramenou velkých

Na ramenou velkých.

Komentář týdne pro Rádio Proglas, doba postní, březen 2014

Minulo tučné úterý, koblížky od maminek jsou snědeny, maškary dotančily – u nás na venkově tento obyčej ještě zcela nezanikl – minula i Popeleční středa, kdy jsme si připomněli, co ve skutečnosti  jsme.  Nic víc, než popel, pouhý prach. Možná, že i většinová společnost tuší svou konečnost, vždyť nemůže nevnímat neodvratné životní jistoty: stáří, nemoc a smrt. Sama sebe klame, jestliže předstírá, že tu jaksi nejsou a  tančí dál. 

Minulo tučné úterý, koblížky od maminek jsou snědeny, maškary dotančily – u nás na venkově tento obyčej ještě zcela nezanikl – minula i Popeleční středa, kdy jsme si připomněli, co ve skutečnosti  jsme.  Nic víc, než popel, pouhý prach. Možná, že i většinová společnost tuší svou konečnost, vždyť nemůže nevnímat neodvratné životní jistoty: stáří, nemoc a smrt. Sama sebe klame, jestliže předstírá, že tu jaksi nejsou a  tančí dál. 

Pokusme se odmítnout tento sebeklam, byť těch, kteří mu ochotně podléhají, je kolem nás již drtivá většina. Mějme odvahu, podívat se hlouběji a ostřeji do vlastního nitra právě tady a teď.

Pokusme se nebýt těmi, kdo sami na sebe nekladou žádné nároky, pokusme se neukazovat na druhé a neohánět se při tom citátem z katolického kněze a ctitele Matky Kristovy, mistra Jana Husa: „Vodu kážeš a víno piješ“. Pokusme se neupírat komukoliv právo hlásit se k ideálu jen proto, že není v jeho silách jej dosáhnout.

Bruce Marshall se vyjadřuje takto: „ ... mýlí se ten, kdo zastává názor, že člověk, který stěží dokáže podle své víry žít, nemá vůbec právo věřit...“ A na jiném místě u Marshalla nalézám : „... v očích Božích více záleží na neviditelných vítězstvích, kterých se dosahuje v lidské duši než na tom, co vykřikují noviny o politice ...“

U Ludvíka Vaculíka čtu: „Každý má takového boha, na jakého stačí a takovou víru, k jaké se dohrabe“.

Určitě nejsem sám, kdo v životě potkal – v kostelích i mimo ně - řadu lidiček, kteří si přizpůsobili nepochopitelného a všemohoucího Boha ke svému obrazu, aniž by vzali na vědomí, že cokoli můžeme myslet a chápat, není Bůh. Pokusme se i z takových setkání něco pozitivního vytěžit: „ Nejsme to my, nejsem to já, kdo právě takto chybuje?“

Bývám nesvůj, když někteří lidé na veřejnosti nebo v televizi, se zbožným výrazem v tváři, vyprávějí národu, jak si v modlitbě poklábosí s „tím dobrým Pánembohem“. Moje osobní zkušenost je jiná: Vlastní modlitby vnímám převážně jako marné bušení na nebeskou bránu.  Je nás takových určitě víc. Ti nejodvážnější nám to dokáží sdělit literární formou. Obsah takových sdělení je - paradoxně – spíše povzbudivý. Co na tom, jaká je naše vlastní zkušenost? Důležité je, nevzdat to, nevzdat se pokory a naděje, že přijde - jako nečekaný záblesk – chvilička prozření. I s těmito vzácnými výjimkami jsme mohli nabýt určitou zkušenost.

Pokud je někde chyba, pak se pokusme hledat ji u sebe. Vždyť i velká mystička a světice, Terezie z Avily vyznala: „Problémy světa jsem já!“ Víme, že ústřední výzvou postní doby jsou Kristova slova: „Obraťte se a věřte Evangeliu!“

Máme-li se k tomuto ideálu alespoň přiblížit a pokusit se změnit své smýšlení, musíme nejprve zjistit, v čem chybujeme. Můžeme se přitom opřít o zkušenost těch, kteří došli dál. Vždyť i veliký Isaac Newton, geniální zakladatel moderní fyziky, se – a věřím, že bez bez falešné skromnosti - doznal, že „viděl daleko, protože stál na ramenou velkých“.

Pokusme se postavit na ramena velkých. Není jich málo, těch kdo nám ukázali a ukazují cestu. Jsou to nejen mučedníci, umělci a básníci, muži i ženy, ale i mnozí z našich nejbližších a také nespočetný zástup těch bezejmenných, kdo před námi a vedle nás nesli a nesou svůj životní kříž a bez reptání konali a konají svou povinnost. Vytrvale hledali, nikdy se nevzdali a nakonec nalezli to, čeho se nám a naší době zoufale nedostává: Víru. Víru bez přívlastků. Víru v Toho, který může všechno.

Víra totiž - a zde si dovolím do třetice – byť volně - citovat velkého křesťanského spisovatele Bruce Marshalla - „ není jakási soutěž v časopise, kam posílají nejrůznější sekty své dohady, ale přesvědčení, že Zjevení se opírá o autoritu samotného Boha, toho, který je Cesta, Pravda a Život. A tak, kdyby jenom jediný člověk na světě přijímal učení Církve, její nauka by byla stále pravdivá. A kdyby vůbec nikdo nevěřil v učení Církve, platilo by právě tak, jako gravitace, která byla od počátku tohoto světa, mnohem dříve, než ji objevil Newton.“

Naše doba v naší části světa se nápadné podobá epoše těsně před zánikem velkého římského impéria. Je nás, „bláznů pro Krista“, alespoň tady a teď, tam, kam dohlédneme, zdá se, stále méně a často se nemůžeme ubránit hluboké skepsi: Vrata arén se zdají být otevřena dokořán a  lvi přicházejí. Jako za prvních křesťanů, kteří ale „věděli komu uvěřili a byli si jisti ...“

Co brání nám, abychom se - na ramenou velkých – naučili věřit tak, abychom si mohli být jisti?
 
DG Pavel Jajtner, 10. března MMXIV