Olga Kopecká-Valeská komentuje vztahy Západu k Turecku

Nedávná návštěva nového amerického prezidenta Baracka Obamy v Turecku vzbudila na jedné straně příznivé ohlasy, vyvolala však také určitou kontrovezi i nepříznivé reakce, především ze strany muslimských fundamentalistů. Obecně jde o vztahy mezi křesťanským Západem a muslimským světem, konkrétně pak o zařazení Turecka mezi západní země, především coby člena Evropské unie. Nový americký prezident se snaží o zlepšení vztahů se světem islámu, což ukázal například svým projevem v tureckém parlamentě, kde jednak ujistil, že Spojené státy nejsou a nikdy nebudou ve válce s islámem, jednak pochválil Turecko jako demokratickou zemi. Navíc potvrdil, že Washington podporuje vstup Turecka do Evropské unie; chválil Ankaru za pokrok v reformách, i když vyzdvihl potřebu reforem dalších, zejména v oblasti lidských práv a náboženské svobody.

Americké snahy o upevnění svazků Turecka se Západem jsou pochopitelné, když vezmeme v úvahu důležitou strategickou polohu země, její zvláštní postavení coby muslimského ale sekulárního státu, její význam v Severoatlantické alianci. Turecko může hrát významnou úlohu při jednání Západu s muslimskými zeměmi, při plánování nového plynovodu Nabucco, ale například i při obraně před piráty ve vodách Indického oceánu.

Na druhé straně však nutno chápat i obavy Evropy. Turecko se svými sedmdesáti miliony obyvatel by bylo nejlidnatější zemí Evropské unie a tudíž by mělo i největší počet poslaneckých mandátů v Evropském parlamentě. Mnozí Evropané vyslovují obavy, že by to vedlo k podkopání západní /křesťanské/ identity a kultury Evropy. Řada západoevropských zemí se také děsí přílivu muslimských imigrantů, s nimiž už mají své zkušenosti zejména Francie, Německo nebo Nizozemí. Poukazují nejen na nedostatečné dodržování lidských práv a svobod v Turecku, ale i na mnohdy zcela odlišné chápání hodnot, rodinných vztahů nebo postavení ženy ve společnosti. V Berlíně, který má téměř čtvrt milionu muslimů převážně tureckého původu, vedlo v roce 2006 zavraždění mladé Turkyně jejím bratrem pro její údajně západní životní styl k zavedení etické výchovy na školách, povinné pro všechna vyznání a zahrnující společné diskuse o toleranci, právech, svědomí, identitě a vyznání. Když nyní měli Berlíňané v referendu rozhodnout o změně - totiž aby si žáci mohli vybrat mezi výchovou etickou a náboženskou pro každé vyznání zvlášť, vyslovilo se pro to jen 14 procent z té hrstky voličů, která vůbec přišla k urnám. Mezi příčinami lze hledat jednak lhostejnost či averzi vůči náboženství - to zejména v bývalém východním Berlíně - jednak obavu před větším vstupem náboženství, především islámu, do života společnosti.

Jiným příkladem rozdílu v názorech mezi západními zeměmi a Tureckem je kauza povraždění velkého počtu křesťanských Arménů tureckou armádou za 1. světové války. Arménie a mnozí západní historikové hovoří o půldruhém milionu obětí, což se v jejich očích rovná genocidě. Turecko se však tomuto termínu brání a protestovalo i proti připomínce této tragédie z úst amerického prezidenta, třebas se vyhnul výrazu genocida, což zase vyvolalo velkou nevoli v arménských kruzích. Mezi zeměmi, které se ke vstupu Turecka do EU staví s rezervou, jsou především Řecko a Kypr. Jejich představitelé koncem dubna znovu připomněli, že Turecko musí dříve přijmout za vlastní evropská pravidla chování, než bude moci vstoupit do Evropské unie. Lze se domnívat, že to bude dlouhodobý proces.

             Olga Kopecká-Valeská, 29. dubna 2009