Naše současná krize
"Vím, že v politice je řada slušných a schopných lidí. Ale vím také, jak se jejich počet snižuje. Vím, jak se volby od voleb snižuje kvalita sněmovny. Vidím, jak se plní všeho-schopnými matadory lokální politiky, odkojenými dělbou moci – nebo spíše dělbou zakázek – na koaličních radnicích. Nějaký střet idejí je jim k smíchu. Politika se tím degraduje na heslovitou, povrchní a bulvární, omezenou, na zákulisní dohody mocných mužů v pozadí. (...) Nevidím stranu, které bych s klidným svědomím, ba dokonce i s určitou dávkou nadšení dal svůj hlas. A mám po krk těch věčných pragmatických voleb menšího zla," říká pro naše vysílání analytik Občanského institutu Matyáš Zrno.
Rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala nedávno zveřejnil článek „Politika, jaká nemá být – poznámky k nadcházející krizi demokracie“. Protože vyšel v poměrně málo známém časopise Kontexty, dovolím si laskavého posluchače s některými jeho tezemi seznámit. Mluví mi totiž z duše a to už úvodními otázkami na čtenáře, které si dovolím ocitovat: Spatřili jste v názvu tohoto textu slovo politika, a proto nemáte chuť jej číst? Vždy jste se starali o veřejné věci, ale dnes vás politika nezajímá, nudí nebo rozčiluje? Prožíváte rozčarování z politiky v míře, v jaké jste to ještě po listopadu nezažili? Připadá vám, že většina nových politických rozhodnutí je horších? Zdá se vám, že v jejich důsledku je vše složitější, roste byrokracie, platíte stále více za to či ono, ale kvalita služeb a života ani váš pocit bezpečí se už nezvyšují? Ano, ano, ano. Na všechny otázky bych odpověděl ano. Přitom bych to kdysi možná označil za oblíbené české hospodské nadávání na politiku coby svinstvo, kde jsou všichni stejně zkorumpovaní. Ale od jisté doby už ne. Od jisté doby si uvědomuju, že těch předražených zakázek je trošku moc a že je dostávají stále ti samí. Že máme dvakrát dražší dálnice než jinde v Evropě a ani tak je nejsme schopni postavit. Že se blížíme mílovými kroky ke státnímu bankrotu, protože stát rozhazuje neefektivně na všechny strany. Že byrokracie pořád funguje tak, že s každým papírem obíháte úřady vy, místo aby si ho úřady posílaly mezi sebou. Že z každých vydělaných sta tisíc korun vám po odečtení všech daní, zdravotního a sociálního pojištění - a s vědomím toho, že cokoliv koupíte, je zatíženo dvacetiprocentní DPH - zbude nějakých 30-35 000 korun. Podle toho v jaké daňové sazbě se pohybujete… Ano, dávejte císaři, co je císařovo, ale tohle už dalece překračuje veškeré hranice. Bohužel, jestli jsou v něčem takřka všichni politici zajedno, tak v tom, že s tímhle molochem daní, byrokracie a neefektivity nic nedělají a ani v budoucnu neudělají. Někdo nechce, jiný neumí, další se bojí a někomu to vyhovuje…
Ano, vím, že v politice je řada slušných a schopných lidí. Ale vím také, jak se jejich počet snižuje. Vím, jak se volby od voleb snižuje kvalita sněmovny. Vidím, jak se plní všeho-schopnými matadory lokální politiky, odkojenými dělbou moci – nebo spíše dělbou zakázek – na koaličních radnicích. Nějaký střet idejí je jim k smíchu. Politika se tím degraduje na heslovitou, povrchní a bulvární, omezenou, na zákulisní dohody mocných mužů v pozadí. Už to není střet idejí, ale střet dvou armád žoldnéřů, kterým je jedno, za co bojují a vpřed je žene jen vidina kořisti.
Samozřejmě, my všichni máme svůj hlas. Můžeme volit. Ale nemáte také ten pocit, že ať volíme jak volíme, stejně to vypadá pořád stejně? Koneckonců se naše hlavní strany, ty velké i malé, postupně u moci vystřídaly a žádnou velkou změnu jsem nezaznamenal. Nejhorší je, že nevidím alternativu. Nevidím stranu, které bych s klidným svědomím, ba dokonce i s určitou dávkou nadšení dal svůj hlas. A mám po krk těch věčných pragmatických voleb menšího zla. Je to kvadratura kruhu – mám volit zavedené středo-pravicové strany, protože alternativa socialisticko-komunistické vlády je ještě horší, než to, co nám předvádějí pánové na pravici? Mám zapudit myšlenku dát hlas některé z neparlamentních stran, protože ten hlas by přece propadl? Ano, vždycky to tak nakonec udělám. Ale cítím, jak je to zároveň nekrytý šek vedení těchto stran, že mohou pokračovat po svém, protože jim to přece nakonec stejně hodíme. Ano, hodíme, Teď a možná i příště. Ale jak dlouho ještě a kolik z nás? Aby to ono nakonec nedopadlo trochu jinak.
Lidé, zvláště v regionech, které zasáhla a ještě více zasáhne (hospodářská) krize, se můžou obrátit k těm, kteří jim ještě nabízejí nějaké ideje a kteří nejsou pošpiněni držením moci. Alespoň ne v minulých dvaceti letech. Komunisté na jedné či Dělnická strana na druhé straně, to může být pro řadu nespokojených protestních voličů alternativa. Je to alternativa, která nás může odnést do pekel. Ale vinu na tom nenesou jen ti, co budou tyto někdejší a budoucí zločince volit, ale také ti, co jim včas nenabídli slušnou a důvěryhodnou alternativu.
Matyáš Zrno, říjen 2009
