Královská rodina si "poddané" získala svojí demokratičností

 Království nizozemské, lidově známé spíše jako Holandsko, není u nás častým námětem pro média. Většině z nás se při názvu této země vybaví asi nejspíš tulipány, větrné mlýny a sýry. Přitom je to země pozoruhodná po mnoha stránkách, právě tak jako její obyvatelé. 30. dubna se k Nizozemí obrátila pozornost celého světa, u příležitosti abdikace královny Beatrix a nastoupení nového krále, jímž se stal její nejstarší syn Willem – Alexander, první muž na nizozemském trůně po 123 letech.

 Připomeňme si, že Království nizozemské je jednou z nejstarších evropských demokracií; jeho systémem je konstituční monarchie. Panovník či panovnice nemá žádnou politickou moc, může mít však na holandskou společnost velký vliv. Královna Beatrix, která vládla 33 let, byla velmi populární, právě tak jako její předchůdkyně na trůně, její matka královna Juliána a babička královna Willemína. Své „poddané“ si získaly především svou demokratičností: královna Juliána, její manžel a čtyři dcery jezdívali často do práce, do školy či na výlet na kole, princezny se při univerzitním studiu nedistancovaly od ostatních studentek a studentů. Zažila jsem to sama při svých studiích na leydenské univerzitě v šedesátých letech. Velkou úctu si získala jejich babička královna Willemína svým statečným postojem za druhé světové války. Winston Churchill ji dokonce nazval „jediným chlapem“ mezi členy exilových vlád v Londýně. Holandská královská rodina, jak ji Holanďané nazývají, se stala v té době symbolem odporu proti nacistické okupaci, proti níž se Holanďané velmi tvrdě postavili. Nacisté se jim za to krutě mstili: věznili a popravovali například katolíky za to, že se jejich biskupové vyslovili proti deportacím Židů. Přístavní město Rotterdam bylo pro svůj odboj prakticky srovnáno se zemí, ke konci války nacisté zastavili přísun potravin, takže se mnozí Holanďané museli živit tulipánovými cibulkami, a nakonec prorazili některé hráze, aby zemi zaplavilo moře.

 Holanďané proto také dlouho chovali k Němcům odpor, takže sňatek korunní princezny Beatrix v roce 1966 s německým šlechticem Clausem von Amsberg vyvolal velké pobouření. Dnes jsou však vztahy mezi Holanďany a Němci celkem přátelské. Zasloužil se o to jednak manžel královny Beatrix princ Claus svou osobností a chováním, jednak sama královna, která si podle vyjádření německé kancléřky Angely Merkelové zaslouží velké uznání a respekt pro své zásluhy o usmíření mezi oběma národy.

 Nový král se na svou úlohu dlouho připravoval. Vystudoval například vodní hospodářství, což je v Nizozemí klíčový obor. Část země leží pod hladinou moře a záplavám brání důmyslná soustava hrází a protipovodňových zábran a vrat. Holanďané jsou v průměru velmi pracovití, poctiví a snášenliví – to poslední až příliš pro toho, kdo kritizuje volný prodej omamných látek v kavárnách nebo zákonem povolenou eutanázii. Mnozí Holanďané jsou velmi zbožní; někteří kalvinisté například dodržují nedělní klid tak přísně, že dokonce ani nepoužívají auto či veřejnou dopravu. Vzájemná snášenlivost příslušníků jednotlivých křesťanských církví se během posledních desetiletí zvýšila: dnes by se už nemohlo opakovat pobouření, které u protestantů v šedesátých letech vyvolala konverze jedné z královských princezen ke katolické víře.

 Problémem se však čím dál víc stává vztah k narůstající muslimské menšině, přes veškerou královskou podporu multikulturní společnosti. Sociální nepokoje jako při nastoupení královny Beatrix na trůn se však letos neopakovaly, což se do značné míry přičítá i jejímu moudrému vládnutí. Nizozemí je vlastně republika s králem nebo královnou v čele, říkají Holanďané – a při posledním průzkumu se jich pro zachování nynější formy monarchie vyslovilo 78 procent. Monarchii považují za stmelující prvek, za záruku demokratické kontinuity. S královnou Beatrix se 30.dubna Nizozemí rozloučilo s velkou úctou a obdivem - šťastná to země.

Olga Kopecká - Valeská