Komentář týdne: Slovo o ekumenismu

Slovo o ekumenismu pro Radio Proglas 
 
Prožíváme týden modliteb za jednotu křesťanů. Modlitby a zvláště společné modlitby za jednotu jsou velmi důležité, jsou velmi důležitým příspěvkem na cestě k jednotě. Bez nich nebudou mít teologové a další odborníci dostatek světla a dobré vůle k společnému hledání cesty k jednotě, bez nich nebudou mít představitelé církví, odpovědní za konkrétní kroky k jednotě, dostatek pokory, odvahy a vytrvalosti v hledání vůle Boží na této cestě a bez nich především nebudou věřící všech vyznání ochotni společně dojednané a připravené kroky k jednotě přijmout. Tyto modlitby musejí být nejen příležitostné, ale každodenní, vytrvalé. Povzbuzení k vytrvalosti v těchto modlitbách nám jistě dá i přiblížení výsledků, kterých se na cestě k jednotě dosáhlo. Použiji přitom úryvky z textu emeritního prezidenta Papežské rady pro jednotu křesťanů, kardinála Waltera Kaspera. 
 
I. 
 
Dovolte mi začít zásadní předběžnou poznámkou. To, co označujeme jako ekuménu, se zakládá na závěti, kterou nám Ježíš odkázal v předvečer své smrti: „aby byli jedno” (J 17,21). Druhý vatikánský koncil označil podporu jednoty křesťanů za impuls Ducha svatého (UR 1;4) a za jednu ze svých hlavních naléhavých žádostí (UR 1). Papež Jan Pavel II. hodnotil toto rozhodnutí jako nezvratné (Ut unum sint, 3). Papež Benedikt XVI. oznámil hned v první den svého pontifikátu svůj úmysl vynaložit veškerou sílu na opětovné vytvoření plné a viditelné jednoty všech Ježíšových učedníků. Ekuména tedy není žádná volba, je to svatá povinnost. 
 
Samozřejmě nejde o ekuménu založenou na dobře míněném humanismu nebo o ekleziologický relativizmus, nýbrž o ekuménu vycházející z toho, jak katolická církev chápe sama sebe, o ekuménu odpovídající katolickým principům (UR 2-4), jedná se o ekuménu v pravdě a lásce. Především platí dbát na dialog v pravdě. Rozhodující konkrétní směrnice jsou závazně uloženy v „Ekumenickém direktáři”. Dá se najít na webových stránkách www.cirkev.cz v oddělení dokumenty červené řady. 
 
Ten nejdůležitější výsledek a potěšitelné na ekuméně posledních desetiletí nejsou ekumenické dokumenty, nýbrž znovuobjevené bratrství, skutečnost, že znovu odhalujeme, že v Kristu jsme bratry a sestrami, naučili jsme se vzájemně si sebe vážit a společně se vydali na cestu k dokonalé jednotě (UR 42). Na této cestě se stolec sv. Petra stal v posledních čtyřiceti letech stále více opěrným bodem všech církví a církevních společenství. Jestliže počáteční nadšení mezitím ustoupilo většímu vystřízlivění, je to také znamení toho, že ekuména je zralejší a dospělejší, že se stala daleko samozřejmější a je vnímána v životě církve jako něco normálního. To všechno si můžeme uvědomit pouze s vděčností Duchu Božímu, který vede církve. 
 
Podrobněji je však třeba rozlišovat tři oblasti ekumény: ekuménu se starými východními a ortodoxními církvemi prvního tisíciletí, které uznáváme jako církve, neboť s námi na církevní úrovni zachovaly apoštolskou víru a apoštolskou posloupnost. Kromě toho ekuménu s církevními sbory, které vznikly přímo nebo nepřímo, jako svobodné církve, z reformace 16. století; ty na základě Písma svatého rozvinuly své vlastní církevní chápání sebe sama. Nakonec mladší církevní dějiny znají takzvanou třetí vlnu, charizmatická a letniční hnutí, která prorazila na počátku 20. století a od té doby se celosvětově razantně rozrůstají. V ekuméně máme tedy co do činění s rozmanitými a rozdílnými fenomény, které se projevují velice rozdílně v různých kulturních kruzích a lokálních církvích. 
 
II. 
 
Začněme od ekumény s církvemi prvního tisíciletí. V dialogu s východními církvemi, které se oddělily po chalcedonském sněmu (r. 451), se podařilo již v prvním desetiletí ekumenického dialogu mezi roky 1980 a 1990 docílit významných pokroků. Díky jednáním papeže Pavla VI., resp. papeže Jana Pavla II. s tehdejšími patriarchy se podařilo překonat přes 1500 let starý spor o christologický výklad z chalcedonského koncilu (451), popř. u asyrské východní církve z efezského koncilu (381). Ve druhé fázi se ekleziologický dialog obrátil blíže k otázce porozumění a kritérií církevního společenství a pokračuje dále pomalu a po krůčkách, neboť vzhledem k dlouhému odloučení a velkým rozdílům v mentalitě to ani jinak očekávat nelze. 
 
Dialog s církvemi ortodoxní, byzantské, syrské a slovanské tradice byl oficiálně zahájen v roce 1980. S těmito církvemi máme společná dogmata prvního tisíciletí, eucharistii i zbývající svátosti, úctu k Matce Boží Marii a svatým jakožto i apoštolskou posloupnost. Říkáme, že stejně jako staré východní církve, jsou sesterskými církvemi katolických východních církví. Rozdíly se vyskytovaly již v prvním tisíciletí; tehdy však nebyly pociťovány jako vedoucí k rozdělení. K tomu došlo po dlouhém procesu odcizení, nebo jak vyjádřil 2. vatikánský koncil, kvůli nedostatku porozumění a lásky k sobě navzájem (UR 14). Obdobně dnes se může dít jen opačný proces postupného opětného usmíření. První důležité kroky byly podniknuty již během koncilu. Za připomenutí stojí setkání a korespondence mezi papežem Pavlem VI. a ekumenickým patriarchou Athenagorem I. a vymazání z vědomí církve klatby z roku 1054 v předposlední den koncilu. Na tomto základu mohla být opět přijata celá řada podob církevního společenství z prvního tisíciletí: vzájemné návštěvy, pravidelná výměna zpráv a dopisů mezi papežem a patriarchy, obzvláště s ekumenickým patriarchátem a v poslední době i s moskevským a dalšími patriarcháty, dobré každodenní soužití a spolupůsobení v mnoha lokálních církvích; katolická církev dává ortodoxním křesťanům, kteří u nás žijí v diaspoře, jako znamení pohostinství a společenství, k užívání kostely pro liturgické potřeby. Při modlitbě Anděl Páně na svátek sv. Petra a Pavla v roce 2007 mohl papež Benedikt XVI. říci, že s těmito církvemi jsme již teď v téměř naprosté jednotě. K plné jednotě se pokračuje pravidelným a trpělivým jednáním. Bude však zapotřebí ještě mnoha očištění dějinné paměti a mnoha modliteb k tomu, aby byla na společné základně prvního tisíciletí zahojena trhlina mezi východem a západem a znovu nastolena úplná jednota církve. Přece však při všech těžkostech, kterým ještě musíme čelit, se vyskytují dobré důvody k naději, že církev s Boží pomocí a modlitbou mnohých věřících bude po rozdělení, k němuž došlo ve druhém tisíciletí, moci ve třetím tisíciletí dýchat opět oběma plícemi. 
 
III. 
 
Nyní bych přešel k ekuméně s reformovanými církevními sbory. I zde se vyskytují povzbuzující znamení. Všechna církevní společenství projevují vůli k dialogu, a katolická církev vede dialog téměř se všemi církevními společenstvími. Byly učiněny pokroky v konsenzu týkajícím se pravd víry, zvláště v základních otázkách učení o ospravedlnění. Na mnoha místech existuje dobrá praktická spolupráce v sociálních a společenských otázkách. Rozrostla se důvěra a přátelství i hluboká touha po jednotě, kterou nesmíme přes občasné ostré tóny a mnohá trpká zklamání podceňovat. Osobními i institucionálními vztahy byla utkána hustá síť, jež je schopna unést příležitostné zatížení. Ne, že by nastal čas klidu, nastala však hlubokosáhlá proměna ekumenické situace. Je to tatáž proměna, která zasahuje církev i svět vůbec. Vyjmenuji jen některé aspekty: 
 
1. Po zásadní shodě v učení o ospravedlnění zůstávají k diskuzi stále ještě nevyřešená klasická kontroverzní témata, v současné době především téma církve a církevních úřadů (srov. UR 66). 
2. Různé pojetí církve má za následek různé vytyčení cílů ekumény. Je proto problém, že momentálně nemáme společnou vizi jednoty církve, o niž je třeba usilovat. Je to o to závažnější, že církevní společenství je pro nás předpokladem pro eucharistické společenství a skutečnost, že eucharistické společenství chybí, s sebou přináší, zvláště pro smíšená manželství a rodiny, velké pastorační problémy. 
3. Zatímco jsme se ve starých kontroverzních otázkách pokusili zdolat staré příkopy, byly zároveň v etických otázkách vykopány nové jámy. To platí zvláště o ochraně života, manželství a rodiny a otázkách lidské sexuality. Společné veřejné svědectví je proto oslabené nebo nemožné. Vnitřní krizi církví, kterých se to týká, lze vidět nejzřetelněji v anglikánské církvi, ale nejen tam. 
4. V protestantské teologii existuje, po luterské renesanci a teologii Božího slova Karla Bartha v počátečních letech teologického dialogu, jakýsi návrat k naléhavé žádosti liberální teologie. Následkem toho je často změkčování trinitárního a christologického základu, který byl až doposud brán za společný. To, co považujeme za společné dědictví, je jako alpské ledovce, které tu a tam roztávají. 
 
K proměnám ekumenické situace patří zajisté také to, že ke jmenovaným proudům existují i protiproudy. Celosvětově zaznamenáváme zesílení evangelikálního proudu, který v základních dogmatických otázkách, především etických stojí většinou na naší straně, ale v ekleziologických, teologických a svátostí se týkajících otázkách, v chápání Písma a Tradice jsou nám často vzdálení. Existuje vysoce církevní proud, který v anglikanismu a v luteránství chce vědomě uvést v platnost katolickou tradici do bohoslužby a do chápání úřadů. K tomu přibývají mnišská společenství, která žijí často podle řehole sv. Benedikta, a proto pociťují blízkost ke katolické církvi. Nakonec existují pietistická společenství, která se kvůli krizi v etických otázkách v protestantských církvích již často necítí zcela doma; projevují vděčnost za jasná stanoviska papeže, kterého ještě před nedávnem apostrofovali ne příliš přátelsky. 
 
Všechny tyto proudy nově tvoří společně s katolickými řeholníky a novějšími duchovními hnutími „duchovní sítě“, které se seskupují často kolem kláštera jako Chevetogne, Bose a obzvláště Taizé nebo jsou usazeni v duchovních hnutích jako hnutí fokoláre nebo Chemin neuf. Tak se ekumenické hnutí vrací ke svým počátkům v malých besedních, modlitebních a biblických skupinách. Jmenované proudy se znovu hlásí ke slovu i na velkých akcích pořádaných hnutími, jako ve Stuttgartu v letech 2004 a 2007. Tak vznikají vedle ztíženého oficiálního dialogu nové nadějné formy dialogu. 
 
Když přehlédneme celou tuto oblast, zjistíme, že neexistuje pouze ekumenický pohyb shromažďování, ale i nová rozčlenění; pracují i odstředivé síly. K mnohým nově vzniklým a vznikajícím takzvaným nezávislým církvím především v Africe dodejme četné další, často velmi agresivní odštěpené skupiny, pak zjistíme, že se ekumenická scenérie mezitím stala velice pluralitní a nepřehlednou. Tento pluralismus je věrným obrazem takzvané postmoderní pluralistické situace, která často vede k náboženskému relativizmu. 
 
IV. 
 
Heslo pluralizace nás přivádí ke třetí vlně křesťanských dějin, k charizmatickým a letničním společenstvím. Zatím s asi 400 milióny stoupenců představují celosvětově druhou nejsilnější křesťanskou skupinu a zaznamenávají razantní růst. Mezi sebou se značně liší, nemají společnou strukturu. 
 
Sami sebe chápou jako plod nového letničního vylití Ducha svatého; tomu odpovídá i rozhodující role křtu Duchem. Již papež Jan Pavel II. upozornil na to, že se na tento fenomén nesmí pohlížet jen negativně; vyjadřuje v sobě, při vší podrobné problematice, také hlad a žízeň po duchovní zkušenosti. Na druhé straně nelze přehlížet, že mnoho z těchto společenství se na této straně stalo štěstí slibujícím náboženstvím. S klasickými letničními je dialog možný; jiní kvůli svým agresivním misijním metodám představují vážnou výzvu. 
 
V. 
 
Přicházíme k závěrečné otázce: Jak můžeme na ekumenické cestě pokračovat? Nějaká obecná odpověď není možná; situace v jednotlivých světadílech, v různých kulturních kruzích a v jednotlivých lokálních církvích se velice liší. Zde záleží na každé biskupské konferenci. V zásadě musíme dále vycházet z dědictví víry a pevně se držet toho, čeho jsme doposud s Boží pomocí v ekuméně dosáhli. O této společné víře můžeme a musíme v sekularizovaném světě podle možnosti nadále společně vydávat svědectví. To i v současné situaci znamená, že si musíme nově uvědomit a posílit základ naší společné víry. Neboť bez víry v živého trojjediného Boha, bez víry v Kristovo božství, ve spásonosný význam Kristova kříže a zmrtvýchvstání visí vše ostatní do slova a do písmene ve vzduchu. Kdo již nic neví o skutečnosti hříchu a zapletení se do hříchu; tomu ospravedlnění hříšníků říká jen málo nebo vůbec nic. 
 
Pouze na základě společné víry lze pak dále vést dialog o rozdílech. To se má dít jasně, ale nepolemicky. Nesmíme ostatní zlehčovat či zraňovat; nesmíme ukazovat prstem na to, co nejsou a nemají, máme naopak pozitivně a lákavě vydávat svědectví o bohatství a kráse naší vlastní víry. To samé očekáváme také od ostatních. Pokud se tohle děje, pak může dojít k výměně nejen názorů, ale darů, které nás vzájemně obohatí. Ekuména pak není žádným ochuzením, nýbrž oboustranným obohacením. 
 
Při takové ekuméně duchovní výměny má teologický dialog stále ještě zásadní význam. Může být ale plodný jen tehdy, je-li nesen duchovním ekumenizmem modlitby, obrácení srdce a osobního posvěcení. Tento duchovní ekumenizmus je srdcem ekumény (UR 8; Ut unum sint, 21-27). Musíme ho podporovat na prvním místě. Bez spirituality communia, která dává prostor druhému, bez odevzdání vlastní identity, propadá všechno ostatní běhu naprázdno bezduchého aktivizmu. 
 
Pokud Ježíšovu modlitbu v předvečer jeho smrti přijmeme za vlastní, nemusíme malověrně ztrácet odvahu, tehdy smíme – jak je přislíbeno v evangeliu (J 14,13 nn) – důvěřovat tomu, že modlitba v Ježíšově jménu bude vyslyšena. Kdy, kde a jak není naše věc. Budeme-li činit jen to, co nám přísluší, ono kdy, kde a jak klidně přenecháme do rukou toho, jenž je Pánem církve a svou církev shromažďuje od všech čtyř větrů. Musíme s vděčností uznat to, co nám bylo v ekuméně dáno a čeho jsme doposud dosáhli, a tak se můžeme s nadějí ubírat do budoucnosti. Pokud „znamení času“ bereme alespoň trochu realisticky, chápeme, že k ekuméně neexistuje žádná realistická alternativa, natož pak alternativa víry.
 
V Plzni 20. ledna 2011, dle textu kardinála Waltera Kaspera upravil Mons. František Radkovský.