Komentář týdne: Ratifikace Lisabonské smlouvy

Ratifikační proces Lisabonské smlouvy měl být podle původního plánu v této chvíli již kompletní tak, aby nová smlouva vstoupila v platnost od počátku roku 2009. Do nového roku ale zbývá už jen měsíc a je jasné, že ratifikace dokončena nebude. V létě smlouvu odmítli Irové, v posledních měsících se pozornost Evropy obrátila na Českou republiku. Nejen proto, že Česko bylo poslední členskou zemí, která o smlouvě dosud nijak nehlasovala, ale také kvůli postojům prezidenta Václav Klause. Ten se profiloval jako hlavní evropský odpůrce Lisabonské smlouvy.

Po jeho cestě do Irska a sérii kontroverzních výroků, které plnily evropská média, kritice ze strany evropských institucí i bouřlivé domácí diskuzi, přinesl uplynulý týden možný posun v celém procesu. Ústavní soud v Brně totiž vydal očekávané stanovisko k otázce souladu textu smlouvy s českým ústavním právem. Zprávu okamžitě přinesly všechny tiskové agentury a komentovali evropští představitelé. Pocit úlevy však zmizel záhy, když prezident Klaus prohlásil, že i přesto s podpisem dokumentu dále vyčká, a to minimálně až do chvíle než se pro něj vysloví také Irové. Navíc je možné, že Ústavní soud nerozhodoval ve věci naposledy – soud totiž nezkoumal smlouvu jako celek, zabýval se jen vybranými částmi dokumentu, proti kterým obdržel konkrétní argumenty.

Místo konce této úmorné bitvy se tak spíše jen posouváme do dalšího dějství. Zatímco lidovci a zelení po vydání rozhodnutí soudu okamžitě zahájili kroky, které by měly vést k urychlené ratifikaci, postoj premiéra Topolánka, jehož vláda smlouvu paradoxně dojednala a podepsala, by se dal označit za přinejlepším vlažný. A navíc, ani prezident Klaus bitvu za dobojovanou zjevně nepovažuje.

Dá se tedy očekávat, že se Česká republika jen tak nedostane z mediálního a politického tlaku, kterému v poslední době čelí. Ačkoliv Klausův názor není oficiálním stanoviskem ČR, je na mezinárodní scéně nejvíce vidět a vyvolává řetězové reakce. Evropa tak od nás těsně před zahájením předsednictví dostává velmi rozporuplné signály.

Je škoda, že Česká republika vstupuje do historického období, kdy se ujímá vedení Evropy, s takovou mírou negativní pozornosti a v atmosféře nedůvěry, nervozity a otevřeně vyslovovaných pochyb o schopnostech českého předsednictví. Zahraniční tisk i evropští představitelé tak kvůli neustálým tahanicím o Lisabon nediskutují o tom, jaké jsou vlastně skutečné priority českého předsednictví. A očekávání od Čechů jsou prakticky nulová, stejně jako důvěra evropských partnerů. Česká republika se kvůli nejednotné vnější prezentaci stala nevypočitatelným hráčem.

Pro úplnost je třeba říct, že v tuto chvíli zbývají i další země, v nichž není ratifikace zcela dokončena. V Polsku parlament smlouvu schválil už letos v dubnu, ale prezident Lech Kaczyński ji ani po 8 měsících nepodepsal. Jeho výroky jsou o něco mírnější než Klausovy - prohlásil, že Polsko nebude překážkou v přijetí smlouvy - nezdá se však, že by svůj podpis pod dokument připojil dřív než se vyřeší situace v Irsku. Nedokončená ratifikace je také v Německu - parlament smlouvu schválil letos na jaře a v tuto chvíli se jí zabývá ústavní soud, který má rozhodnout na začátku příštího roku. Německý prezident Horst Köhler oznámil, že po verdiktu soudu smlouvu podepíše. V přívalu emocí se tak nakonec zapomíná na zemi, která je v této otázce vlastně nejdůležitější. Klíč k úspěšnému završení celého procesu totiž nedrží v rukou ani Klaus, ani Kaczyński, ale irští občané. S napětím se tak očekává prosincový summit Rady, na kterém má irský premiér Brian Cowen navrhnout řešení současné situace. Podle nejnovějších zpráv se vláda rozhodne pro opakování referenda. To je logické, protože bez Irů není možné smlouvu schválit a irská ratifikace je možná jen referendem tak, jak to stanoví ústava. Otázkou je samozřejmě načasování hlasování a zvládnutí informační kampaně. Aktuální průzkumy veřejného mínění napovídají tomu, že napodruhé by výsledek mohl být pozitivní.

Česká republika se tak dostává do ambivalentní pozice. Zvládnout pokračování ratifikace bude zřejmě jedním z nejtěžších témat, které nadcházející předsednictví čeká. Češi budou v čele Unie zastupovat totiž nejen sebe, ale také 26 dalších zemí, z nichž 25 už o smlouvě hlasovalo. Bude zajímavé sledovat, jestli tato výzva konečně pomůže české politické reprezentaci sjednotit své vystupování navenek, nebo budeme jen pokračovat v roztříštěné prezentaci osobních názorů. Vzhledem k tomu, že bude Česká republika předsedat Unii v době, kdy svět čelí ekonomické krizi i nestabilitě v zahraniční a bezpečnostní politice, měli by se čeští představitelé pokud možno brzy a jasně rozhodnout pro první možnost.

                                          Ivana Jemelková

Autorka působí jako analytička a Vedoucí Evropského programu Asociace pro mezinárodní otázky. Dokončuje magisterský obor Evropská studia na Univerzitě Karlově v Praze, absolvovala několik odborných stáží v Bruselu. Věnuje se zejména problematice členství České republiky v EU a moderního vzdělávání o evropských záležitostech - o těchto tématech pravidelně publikuje a přednáší. V současnosti koordinuje také projekt PŘEDSEDNICTVÍ.CZ, který vzniká na základě spolupráce Asociace pro mezinárodní otázky a deníku E15. Cílem tohoto portálu je spojit aktuální informace a nezávislou analýzu, která nabídne čtenářům pohled na hlubší kontext dění kolem českého předsednictví Radě EU 2009.