Komentář týdne: Postní doba a její symboly

Komentář týdne: Postní doba a její symboly

"Počet babylonských věží všeho druhu roste v našich časech nade všechny meze. Jak ubohá je pýcha trpaslíků na kopcích, kteří se považují za státníky? Jak ubohá je pýcha hlupáků s plnou prkenicí. Nabízí se otázka: Proč nám Pán posílá takové lidi do cesty?" - uvažuje na vlnách Proglasu velvyslanec Pavel Jajtner z reginálního pracoviště Moravskoslezské křesťanské akademie pro Vysočinu (do loňska zastupoval ČR u Svatého stolce ve Vatikánu). Poslouchejte dnes v 15.10, pak kdykoli v audioarchivu.  

Postní doba pro mě začíná slovy: „Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ Tato slova bychom si měli připomínat častěji než jedenkrát za rok. Nejlépe každý den. Škoda, že těch, kteří si je připomenou alespoň na Popeleční středu, je už v našem národě menšina. Pomyšlení na to, že jsme prachem, totiž nabádá člověka k pokoře. Pokoru potřebujeme v této nezdravě sebevědomé době víc než cokoli jiného. Pokora sluší každému. Stačí se rozhlédnout, důvod k ní nikdy nechybí: naše vlastní ubohost a nedostatečnost a naproti ní velkorysost některých našich bližních... Naše vlastní neschopnost a nevědomost a naproti ní schopnosti a znalosti jiných... A k tomu třeba ještě každý večer naše osobní bilance nesplněných předsevzetí a drobných i větších selhání...

Pro mě je však největším důvodem k pokoře Tajemství: Jsme prachem, dokonce hvězdným prachem. Taková je naše skutečná fyzikální podstata. Každý atom našeho těla vznikl ve výhních termonukleárních reakcí v některé z vyhaslých hvězd. Jako lidské bytosti nadané rozumem a svobodnou vůlí jsme ve vývoji poznání dospěli až na samotný práh toho největšího tajemství, kterým je stvoření, život, naše myšlení, naše schopnost vnímat Boha. To je největší ze všech dobrodružství. Jak to, že jsme schopni myslet? Jak to, že svět je sdělitelný? Svět, odpovídá Aristoteles, je sdělitelný proto, že sám obsahuje myšlenku. Dříve než byl svět, musel být projekt světa. To lze ještě rozumem pochopit. Ale dál už je zase jen Tajemství... Jsem rád, že smím věřit. Smím také doufat, že se mně odpovědi na všechna tajemství jednou dostane cestou osobního sdělení.

Opakem pokory je pýcha. Ten nejhroznější z hříchů. Pýcha je droga. Pýcha je závislost. Pýcha to byla, která přivedla lidi na myšlenku: „Budeme jako Bůh“. Uplynula tisíciletí a nic se nezměnilo: Je stále více těch, kteří chtějí být jako Bůh. Počet babylonských věží všeho druhu roste v našich časech nade všechny meze. Jak ubohá je pýcha trpaslíků na kopcích, kteří se považují za státníky? Jak ubohá je pýcha hlupáků s plnou prkenicí. Nabízí se otázka: Proč nám Pán posílá takové lidi do cesty? Soudím, že proto, aby nám ukázal, jak se nemáme chovat. Aby nám ukázal, že pravou cestou k Němu je opak pýchy, jímž je pokorné uznání, že nejsme nic než prach a že světu kolem sebe i Jemu nemůžeme nabídnout nic jiného, než vlastní ubohost.

Ale i na pýchu je jeden univerzálně účinný lék. Pokud ji nedokážeme dostatečně potlačovat v kterémkoli životním období tím, že se poctivě snažíme jít za tím, kdo je Cesta, Pravda a Život, je tu ještě jedna jistota. První ze tří zaručených životních jistot, kterými jsou stáří, nemoc a smrt. Gulbranssenovu úchvatnou trilogii „Věčně zpívají lesy“, „Vane vítr z hor“ a „Není jiné cesty“ jsem četl v životě několikrát. A vždycky jinak: V sedmnácti mě okouzloval dramatický příběh, mužná síla rodu Björndalů, tragika i velikost lásek, motiv spravedlivé odplaty... V pětatřiceti jsem již začal vnímat významnější sdělení tohoto skvostu světové literatury: že totiž smyslem života není ani odplata, ani hromadění bohatství, ale konání dobra. Příběh Dagů z Medvědího dolu jsem si naposledy přečetl loni v létě. A jdu tesat do kamene tuto jedinou větu, kterou jsem na osmi stech stranách trilogie objevil až po své šedesátce: „Životu porozumíme teprve tehdy, až nás stáří zbaví veškeré pýchy." Nevím, zda mě léta zbavila pýchy zcela, ale určitě z velké části. Už není, nač bych mohl být pyšný. Vím, že jsem prach a jsem svobodnější. Méně pýchy znamená méně drogy, méně drogy znamená méně závislosti. Méně závislosti znamená více svobody. Radím každému: zbavuj se pýchy každý den. Nečekej na stáří. Každý se stáří nedočká. Poznej, že jsi prach a budeš svobodnější. 

Prach je cosi nicotného. Vítr jej přivane a vítr jej odvane, a nezůstane nic. Měníme se v prach tempem, které bere dech: Popeleční středa loňská, pro mě a moji paní velmi památná - protože poslední - v římské bazilice svaté Sabiny se Svatým otcem jako by byla teprve včera. Ten popel z Aventinu jsem ještě nestačil smýt. A je to dobře. Nedá mně zapomenout, co jsem. Nevím, moji milí, kdy se to stalo (nebo snad teprve stane?) vám, ale mně se to stalo kolem padesátého roku věku: smrt, která byla doposud smrtí těch druhých, se stala mou vlastní smrtí. Byl jsem překvapen, jak málo mě to překvapilo. Toho, co nám není zcela cizí, se méně bojíme. Proto mě pomyšlení na smrt ani příliš neděsí. Jen mně to stále naléhavěji připomíná: „Je třeba být připraven!“. Buďme připraveni. Třeba tak, že se pokusíme odhodit i malý kousek pýchy. Malý kousek závislosti na věcech tohoto světa. 

Platí i pro náš prach, že jej vítr přivane, vítr odvane a nezůstane nic? Věřím, že s naším prachem je to jinak. Smíme doufat, že náš prach není prachem obyčejným. Výsadou našeho prachu je naděje.

Naděje, toť země Zaslíbená, jež čeká na konci putování pouští. Je mnoho metafor života. Třeba: Slzavé údolí. Postní dny, které nám mohou připomínat naši životní pouť, jsou takovou metaforou života nepochybně také. V duchu radostné zvěsti Dobrého Poselství (Evangelia) však všechny metafory života, nezřídka paradoxně, vypovídají o naději. Symbolických čtyřicet dní postní doby nám připomíná čtyřicet let putování pouští do Země zaslíbené.

Čtyřicet dní postu uplyne a bude se zase zpívat Exsultet, úchvatná velepíseň tajemsví Velké noci, „ v níž Kristus, rozlomiv pouta smrti, jako vítěz vstal z hrobu“. Čtyřicet dní uplyne a bude se zase zpívat velepíseň radosti: „co by nám prospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni“ . My však smíme věřít, že jsme vykoupeni byli a z této víry pramení naděje, že není nic, čeho bychom se museli bát. Ani stáří, ani nemoci, ani smrti.

                     Pavel Jajtner, 25. února 2009, D.G.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony