Komentář týdne: Nepřeceňujme, nepodceňujme. Poznejme.

Komentář týdne: Nepřeceňujme, nepodceňujme. Poznejme.

"Pokud se české předsednictví v Radě Evropské unie omezí na předvádění pamětihodností české a moravské země, které – nota bene - vybudovali před námi naši pilnější předkové, pokud půjde jen o dohadovaní se o dotacích, o pravidlech hlasování, o sanaci krachující ekonomiky, kde privátní jsou pouze nemravné zisky, zatímco ztráty platí vždy ti nejchudší..., pokud nebudeme schopni, alespoň malým krůčkem, přispět k tomu, aby Evropa znovu našla svou duši, budou to vyhozené peníze. Povinností křesťana ale je, kromě jiného, neklesat na mysli ani v situacích, které, matematicky řečeno, nemají řešení," uvažuje na prahu Nového roku pro Radio Proglas velvyslanec Ing. Pavel Jajtner, který v letech 2003 - 2008 zastupoval ČR u Svatého stolce ve Vatikánu. K poslechu kdykoli v audioarchivu.

Vážení a milí posluchači Radia Proglas, píší se první dny roku 2009. To je příležitost k pokusu o pohled do nejbližší budoucnosti. Co poznamenat k nastávajícímu českému předsednictví v Radě Evropské unie? Moje generace se ještě učila zpaměti textu básně, v níž Jan Neruda odmítá typické české zápecnictví (...jsme malí, slabí, dosti těchto řečí...) a povzbuzuje k optimismu: „oč byla Hellas, byla Roma větší, když skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?“ Chybou by však byl i opačný extrém, který vnímám u tak mnohých současných představitelů naší vlasti: domnívat se, že se na půl roku staneme středem světa.

Stará životní moudrost nás učí nepřeceňovat ani nepodceňovat, ale poznat. Pokud se budeme řídit tímto zlatým pravidlem a budeme usilovat o pravdivé poznání toho, co jako desetimilionový národ můžeme nabídnout Evropě a světu, proč si nevzít poučení z toho, co tu už bylo a co se osvědčilo?

Největší masový vrah dějin Josef Stalin se vysmíval instituci Svatého stolce, kde jsem ještě před nedávnem měl to privilegium pět let zastupovat Českou republiku, cynickou otázkou: „Kolik má papež divizí?“ Dějiny dvacátého století, které, bohužel, tolikrát přineslo důkazy o vítězství zájmů nad hodnotami a síly nad spravedlností, mu přece jen nakonec nedaly za pravdu. Komu dají za pravdu dějiny tohoto jednadvacátého století?

Ani my, Moravané a Češi, nemůžeme imponovat světu vojenskou nebo ekonomickou silou, ale jen silou myšlenek a výzev, které z této českomoravské doliny vycházejí, a kvalitou lidí, kteří ji před Evropou a světem reprezentují, kteří jsou, jak se novočesky říká, jejím logem. Není žádným tajemstvím a je stvrzeno nejen mou dlouholetou osobní zkušeností, že zahraniční politika se dělá doma. Obraz České republiky v zahraničí se nezlepší tím, že jako předsedající země Rady Evropské unie pozveme její nejvyšší představitele na zámek Hlubokou a poskytneme jim ubytování s lázeňskou péčí. Obraz České republiky ve světě se tvořil v posledních devatenácti letech, které upynuly od pádu komunistického režimu a v uplynulých šestnácti letech české samostatnosti. Obraz České republiky se tvořil v době, kdy jsme jako členský stát Severoatlantické aliance měli projevit solidaritu s těmi, kdo na Balkáně usilovali o svou svobodu.

Jaké myšlenky a výzvy vycházejí z dnešní České republiky? Umíme jako národ zacházet se svou svobodou? Vyrovnali jsme se s totalitní minulostí? Na tyto a mnohé další otázky si pokusme odpovědět každý sám.

Evropská unie potřebuje - v nejbližší budoucnosti víc než kdy jindy - návrat k hodnotám, na nichž byla před více než jedenapadesáti lety založena. Pokládám za nezbytné připomenout, že symbolika dvanácti zlatých hvězd na modré evropské vlajce je symbolikou křesťanskou. V roce 1957 Evropou ještě neobcházelo strašidlo politické korektnosti a tři autentičtí křesťané, kteří stáli u zrodu tohoto velkolepého projektu Evropy míru a prosperity, se za svoji víru nestyděli tak, jak se stydí Evropané dnešní. Pod diktátem falešného náboženství politické korektnosti už jsme ani neměli odvahu připomenout křesťanské kořeny evropské civilizace v její ústavní smlouvě. Pokud připustíme, že Evropa je kontinentem s nemocnou, nebo dokonce s chybějící duší, pak je třeba, abychom se pokusili, pokud je to vůbec ještě možné, léčit příčiny této nemoci, nikoli pouhé její příznaky.

Pokud se české předsednictví v Radě Evropské unie omezí na předvádění pamětihodností české a moravské země, které – nota bene - vybudovali před námi naši pilnější předkové, pokud půjde jen o dohadovaní se o dotacích, o pravidlech hlasování, o sanaci krachující ekonomiky, kde privátní jsou pouze nemravné zisky, zatímco ztráty platí vždy ti nejchudší..., pokud nebudeme schopni, alespoň malým krůčkem, přispět k tomu, aby Evropa znovu našla svou duši, budou to vyhozené peníze.

Povinností křesťana ale je, kromě jiného, neklesat na mysli ani v situacích, které, matematicky řečeno, nemají řešení. Pro nás křesťany je tudíž optimismus povinností. Zdrojem našeho optimismu nechť je dědictví velkého pontifikátu Jana Pavla II., který – pokud se nemýlím – jako první přinesl světu pojem „civilizace lásky“, jako ideálu skutečné civilizace, kterou potřeboval nejen nemocný bipolární svět na sklonku dvacátého století, ale kterou ještě více potřebuje svět současný.

Zdrojem našeho optimismu nechť jsou slova současného Svatého otce Benedikta XVI., který už jako kardinál Josef Ratzinger v knize rozhovorů s Petrem Seewaldem měl odvahu říci nám, Evropanům, že katastrofické scénáře vývoje evropské společnosti nelze vyloučit. Ale, jak dodal vzápětí, Bůh bude vždy na straně těch, kteří ho hledají.

                                                                                       Pavel Jajtner, 1. ledna 2009, Přibyslav

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony