Komentář týdne: Mocenské ambice Ruska

Koncem listopadu poskytl papež František soukromou audienci ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi. Kdo by se však na základě toho radoval, že kremelský šéf si váží křesťanských hodnot, musí vzít v úvahu sílící mocenské ambice Kremlu. Vladimíru Putinovi jde nejen o upevnění jeho vlády v Rusku, ale i o rozšíření vlivu Moskvy do zemí bývalého Sovětského svazu, v rámci euroasijské unie. K tomu využívá, alespoň v zemích převážně křesťanských, i vlivu ruské pravoslavné církve a vůbec svého pečlivě pěstovaného, image věřícího člověka.  V pravém světle se nám však ukážou jeho ambice, když si uvědomíme, že zde nejde ani tak o důraz na pojem křesťanství, jako o důraz na Rusko. Tomu ostatně nasvědčuje už zákon z roku 1997, který definuje jako náboženství „tradiční“ v Rusku pravoslavné křesťanství, judaismus, buddhismus a islám; církve jiného vyznání, jako například katolická nebo církve protestantské či některé odnože islámu, jsou nejrůznějším zpsůobem omezovány. Římskokatolickou církev dokonce pravoslavní duchovní obviňují z „pytlačení“ na ruském území. Moskevský patriarcha Kiril se stále zdráhá vyhovět přání papeže a pozvat ho na návštěvu Ruska.

Podobné porušování náboženské svobody se děje i v řadě jiných bývalých sovětských republik, především ve střední Asii. Americká komise pro náboženskou svobodu kritizovala ve své letošní výroční zprávě zejména Uzbekistán, Tadžikistán, Turkmenistán, Kazachstán, Azerbajdžán a Rusko. Lidé jsou tam dokonce pro svou víru, neshodující se s vládní linií, zavíráni do vězení a psychiatrických ústavů.

Naproti tomu se Kremlu příliš nedaří prosazování vlivu politického. Některé středoasijské státy nemají zájem o vstup do celní unie s Ruskem, protože by je to hospodářsky omezovalo. Hlavním kamenem úrazu jsou však bývalé sovětské republiky v Evropě, jako Gruzie, Moldávie  a především Ukrajina, které mají naopak zájem o sblížení se Západem, například o dohodu o přidruženém partnerství s Evropskou unií. Koncem listopadu ji měly tyto země podepsat ve Vilniusu; Arménie a Ukrajina si to však na poslední chvíli rozmyslely. Podlehly zřejmě nátlaku Moskvy, který se projevil například zákazem dovozu jejich zboží do Ruska.

Moskvě jde přitom o mnoho, jak hospodářsky tak politicky. Opětné ovládnutí Gruzie, Arménie a Azerbajdžánu by zvýšilo kontrolu Ruska nad světovými trhy s ropou a plynem; střední Asie má velké nerostné bohatství, o něž mají zájem i Čína a islamisté. Bývalé sovětské republiky ve východní Evropě jsou pak žádaným mostem k Evropě západní. S jejich integrací do nového spolku s Ruskem by Moskva opět získala na geopolitickém vlivu. Ne nadarmo nazval prezident Putin rozpad Sovětského svazu „největší geopolitickou katastrofou dvacátého století“, jak připomíná americký deník Washington Post.

Jak upozorňují i jiná západní média, obzvlášť důležitou roli při získávání ztraceného impéria hraje pro Kreml Ukrajina. Bez ní by Putinova Eurasijská unie ztratila na významu. O tom, jak ji Kreml vidí z historického hlediska, svědčí například okolnost, že při letošních oslavách tisícího pětadvacátého výročí pokřesťanštění Kyjevské Rusi, středověkého státu, který byl základem dnešního Ruska, Ukrajiny a Běloruska, za přítomnosti ruského prezidenta Putina se z těchto oslav křesťanství staly oslavy všeho ruského; z názvu Kyjevská Rus bylo dokonce vynecháváno slovo „Kyjevská“.

Jak už bylo řečeno, ukrajinský prezident Viktor Janukovyč na poslední chvíli od historické smlouvy s Evropskou unií, která by jeho zemi přinesla mnoho výhod, odstoupil, k velkému rozhořčení té části národa, která je orientována prozápadně. Pro Kreml je to sice velký zahraničněpolitický triumf, není však vyloučeno, že mu ještě pořádně zhořkne.

Olga Kopecká - Valeská