Komentář týdne: Martin Jílek, český misionář v Bulharsku
Předposlední říjnovou neděli slaví katolická církev jako misijní. Připomíná nám výzvu k šíření zvěsti o vykoupení v Ježíši Kristu do celého světa spolu se zprávou o rovnosti všech lidí, solidaritě a blíženecké lásce. Komentář tohoto týdne pro posluchače Proglasu poslal až z dalekého Bulharska P. Martin Jílek. Do této země se vydal spolu s dalšími českými sedmi salesiány. O jeho misijní zkušenosti a nejen o ní si můžete přečíst v tomto článku nebo poslechnout v předpremiéře v sobotu 23. října 2010 v 7.30 nebo v 18.30, v neděli 24. října 2010 v 1.45 a v pondělí 25. října 2010 v 10.00. Více o činnosti českých salesiánů v bulharštině, ale i češtině zjistíte na http://www.salezianibg.com.
Milí posluchači radia Proglas,
rád bych se s vámi podělil o pár myšlenek týkajících se misií, za které se budeme modlit během misijní neděle.
Pokud chceme mluvit o misiích, tak tady v Bulharsku největším příkladem misionářů jsou svatí Cyril a Metoděj. Bulharsko je přijalo za své patrony a úcta k nim a jejich pěti žákům je zde velice živá. My salesiáni se zde tak trochu cítíme jako jejich následovníci.
Když se podíváme na náboženskou situaci Bulharska, tak 80 procent Bulharů se hlásí k pravoslavné církvi, 13 procent tvoří turečtí muslimové a jejich počet ani neklesá a ani nestoupá. Zůstali zde jako připomínka pěti století, kdy Bulharsko spadalo pod nadvládu Osmanské říše. Zhruba jedno procento tvoří protestanti a jedno katolíci. Katolická církev je rozdělena do tří diecézí – dvě jsou římskokatolické a jedna řeckokatolická. Celkem zde působí zhruba 60 katolických kněží, z nichž velká část jsou cizinci.
Nás sedm českých salesiánů patří do řeckokatolické diecéze. Ta letos slaví 150 let od svého založení. Prvním biskupem této diecéze byl Josif Sokolský, který posvětil svůj život úsilím o jednotu křesťanů. Idea byla, aby postupně všichni pravoslavní podepsali unii s papežem. Dnes můžeme konstatovat, že toto hnutí se podařilo jen částečně a v podstatě pokračuje dodnes. Ekumenismus s pravoslavnými jde pomalu kupředu. Velkou zásluhu na vzájemných kontaktech měla návštěva papeže Jana Pavla II. v Bulharsku v roce 2002. Historicky tak první papež navštívil Bulharsko. Naším, můžeme říci misijním, posláním zde v Bulharsku je pokračovat v rozvíjení vztahů s pravoslavnou církví.
My salesiáni působíme ve třech městech. V Kazanlaku, kde funguje středisko mládeže pro setkávání, exercicie a formaci mladých z celého Bulharska. Je zaměřené na víkendová setkání. Druhým místem je město Jambol, kde náš spolubratr Antonín Koman rozvíjí pastoraci ve farnosti. A třetím místem je město Stará Zagora. Zde působíme ve farnosti pro asi padesát Bulharů a k tomu již třetím rokem soustavně pracujeme se zhruba padesáti romskými dětmi. Pomáhá nám tým pěti Bulharů, dvou dobrovolnic z Čech a letos se stali animátory také čtyři z Romů.
Svoji činnost provozujeme ve třech pronajatých místnostech přímo v romské čtvrti. Zde dětem a mladým pomáháme s doučováním, hudebními, tanečními a výtvarnickými kroužky. Každý pátek jsou celý den biblické hodiny a v neděli organizujeme pro Romy bohoslužbu.
Kvůli nedostatku místa a stálého nárůstu dětí jsme se rozhodli koupit pozemek o velikosti 3 tisíce metrů čtverečních. Na něm bychom rádi vybudovali kostel, vzdělávací středisko a hřiště. Momentálně se vypracovává stavební projekt. Toto všechno jsou pro nás velké výzvy spojené s hledáním Boží vůle a vědomím, že jsme jen nástroji v Božích rukou.
Když jsme šli mezi Romy, nikdo z nich neměl kontakt s katolickou církví. Snahou bylo skrze děti se postupně dostat do rodin a získat si jejich přízeň. S odstupem času jsme se seznámili s většinou rodičů těch dětí, kteří navštěvují naše aktivity. A tak jsme celkem přirozeně zapadli mezi Romy. Nikdo z dětí a mladých, kteří k nám chodí, zatím není pokřtěný a až letos poprvé začínáme s přípravou prvních tří kluků na křest. Čekali jsme, až o to sami požádají, aby se necítili tlačeni.
Za úspěch také považujeme to, že farnost ve Staré Zagoře, kam dosud patřili pouze Bulhaři, přijala romské děti bez větších problémů. Ze začátku nás farníci sice odrazovali od toho, abychom vůbec mezi Romy chodili, protože podle nich Rom vždy zůstane Romem. To je pravda, ale je rozdíl mezi vzdělaným věřícím Romem a Romem, který je ponechán svému osudu na ulici. Když pak mladí Romové začali hrát v kostele na kytaru, tak jsme viděli, jak padají určité předsudky, které vůči nim Bulhaři měli.
To, co našim farníkům chybí, je dostatek křesťanského vzdělání, jelikož málokdo měl možnost navštěvovat náboženství. Je zde složitější situace i v tom, že v naší farnosti nemáme ani jednu rodinu, kde by oba manželé byli katolíci. Všechno jsou smíšená manželství.
Jako kněz si přeji, abych pomohl farníkům k většímu rozhledu a aby se každý z nich z titulu křtu cítil misionářem tam, kde žije. A to je podle mě asi největší výzva, především pro křesťany v Evropě. Abychom se nepřestali vzdělávat skrze četbu různých knížek a především Bible. Sám si uvědomuji jak málo Bibli znám, a proto to přijímám především jako výzvu pro sebe. Kristova slova „Jdětě do celého světa a hlásejte evangelium“ by nám všem měla denně znít v uších. Záleží už jen na nás, jak pojmeme úkol být misionářem. Někdo může podporovat misie svojí modlitbou, jiný může udělat farní nástěnku s misijní tématikou. Ale jak jsem řekl především jde o to, svědčit svým životem o Kristu. Každý z nás má specifický úkol a záleží jen na něm, jak ho pochopí a naplní.
Přeji posluchačům Radia Proglas, aby si každý z nich uvědomil, že misionáři nejsou jen kněží, ale především oni sami. Kněží jsou zodpovědní za to, aby je doprovázeli, ale samotné zvěstování radostné zvěsti je privilegiem každého křesťana. K tomu vám vyprošuji Boží požehnání.
