Komentář týdne k papežově blízkovýchodní apoštolské cestě

Osmidenní cesta do Svaté země, nejdelší a nejnáročnější v dosavadním trvání pontifikátu Benedikta XVI., je úctyhodná svým trváním, programem i bilancí. Svatý otec pronesl na 40 projevů, kázání a promluv. Jen soubor těchto textů by vydal na slušnou knihu, svědčící o náročnosti a svědomitosti papežovy přípravy. Vedle svého hlavního poslání hlásat Evangelium a povzbudit místní křesťany, nezapomíná na nesčetné pronásledované a nemocné, připomíná klíčovou úlohu vzdělání v poznávání pravdy a hledání spravedlnosti, zdůrazňuje lidská práva a práva žen a jejich nezastupitelné poslání v každé společnosti. Přítomnost v památníku vyhlazených Židů Jad Vašem vyvažuje návštěvou v palestinském uprchlickém táboře ´Ayda…

V Palestině, svaté zemi židů, křesťanů i muslimů, vidíme na zlomku území planety téměř všechno, co sužuje tento svět: nesmyslné zabíjení nevinných, náboženskou a rasovou nesnášenlivost, terorismus, utrpení válečného konfliktu, uprchlíky… Ale také mnoho pozitivního: solidaritu a ostrůvky prosperity tam, kde panuje úsilí o hledání pravdy. Tam, kde zejména křesťanské řeholní komunity, nepatrné počtem, prokazují neocenitelné služby lidem raněným, nemocným, pronásledovaným, chudým a hladovějícím, těžce zkoušeným tělesným i duševním strádáním a válkou…

Benedikt XVI. svůj program služby pravdě dokazuje odvážnými slovy i postoji. Není pouhým politickým představitelem, který by se chtěl zalíbit té, či oné straně. Už na tiskové konferenci v letadle 8. května 2009 říká, že „chce přispět k míru ne jako soukromá osoba či jako politický představitel, ale jménem katolické církve a Svatého stolce, … modlitbou, formováním svědomí, osvobozováním se ke schopnosti poznávat pravdu a podporou rozumu a skutečně rozumných postojů…

U zdi, která odděluje palestinská území od židovského státu, neváhá říci: „ … viděl jsem zeď, která stojí na vašich územích a dělí sousedy i rodiny, obklopuje nedaleký tábor a zakrývá velkou část Betléma. Víme však, že zdi netrvají věčně. Mohou být zbořeny. Nejprve je však nutné odstranit zdi, které budujeme kolem svých srdcí, bariéry, které stavíme proti svým bližním.“

K nebezpečí zneužití náboženského cítění lidí, které je příznačné pro nemalou část muslimského světa, poznamenává: „Náboženství se deformuje, když je donuceno sloužit nevědomosti, předsudkům, pohrdání, násilí a zneužívání. Pak jde nejen o převrácené náboženství, ale i o deformaci lidské svobody a omezování a zatemňování mysli.“ Tomu je třeba čelit podporou výchovy, jež je projevem důvěry v dar svobody. Víra v Boha musí být zralá, tedy taková, jež pomáhá nejen získávání, ale i správnému užívání poznatků vědeckého poznání, které musí ctít světlo etické moudrosti.

Židům, kteří stejně jako křesťané respektují posvátnost lidského života, klíčové postavení rodiny, zdravou výchovu mládeže, svobodu náboženství a svědomí ve zdravé společnosti, říká: „Katolická církev kráčí … směrem k pravému a trvalému smíření mezi křesťany a židy. Trvale oceňuje společný duchovní odkaz křesťanů a židů a touží po stále hlubším vzájemném porozumění, důvěře a respektu…“

Papež Benedikt ukazuje světu, že i v tak těžké situaci, která dnes ve Svaté zemi panuje, je třeba jednat a hledat pokojné cesty k míru. Ten může nastat a trvat pouze tam, kde je rozum, svoboda, pravda, spravedlnost, úcta a láska. Našim muslimským bratřím klade na srdce tato slova: „Ti, kdo ctí jediného Boha, věří, že je to On, kdo činí lidské bytosti odpovědnými za jejich konání. Křesťanství učí, že základem této zodpovědnosti jsou božské dary rozumu a svobody. Láska k jedinému Bohu v nedělitelné jednotě s láskou k bližním se tak stávají středem, k němuž se vztahuje všechno ostatní. Proto se neúnavně snažíme chránit lidská srdce před nenávistí, hněvem či pomstou.“

Usmíření na Blízkém východě nebude snadné a stěží nastane v brzké době. Ale nejen to: i uzdravení vztahů mezi lidmi, jež jsou prvotní a základní příčinou nemoci této planety, je historickým procesem, jehož trvání není srovnatelné s trváním jednoho lidského života. Papežova slova však zejména nás, křesťany, povzbuzují a zavazují: „Tak jako Mojžíš jsme i my byli zavoláni jménem a vyzváni, abychom denně opouštěli hřích a otroctví směrem k životu a svobodě. Máme skálopevný příslib, který vede naše kroky. Ve křtu jsme přešli z otroctví hříchu k novému životu a nové naději … Víme, že stejně jako Mojžíš ani my s největší pravděpodobností během svého života neuvidíme plné uskutečnění Božího plánu. Máme však důvěru, že i svým nepatrným přínosem ve věrnosti povolání, které každý z nás dostal, přispějeme k narovnání cest Páně a k úsvitu jeho království. Víme také, že Bůh, který Mojžíšovi zjevil své jméno jako příslib, že bude stále po našem boku, nám dá sílu vytrvat v radostné naději i uprostřed utrpení, zkoušek a soužení.“

Na závěr si nemohu odpustit vyjádřit svůj upřímný obdiv a uznání tomu, jak neuvěřitelnou energií disponuje tento drobný a plachý muž na apoštolském stolci ve svých 82 letech! Může snad být silnější a přesvědčivější důkaz o tom, co znamená život z víry?

                                Pavel Jajtner, 16. května 2009, D.G.