Komentář týdne k hrozbě narůstajícího extremismu v naší společnosti

Zápalnou láhví ve Vítkově, po které zůstala v nemocnici ležet těžce popálená dvouletá romská holčička, vyvrcholil horký půlrok, plný pochodů ostrých hochů s holými lebkami po ulicích českých a moravských měst. Politici se opět – jak bývá zvykem po takové šokující události - probudili ze zimního spánku a připravili několik dalších strategií a manuálů… Ministr vnitra pak chtěl Dělnickou stranu - dnes největší zastřešující extrémně-pravicovou organizaci - rovnou zakázat už za její pochod v Litvínově. Soud to odmítl. Dle mého názoru správně. Ne proto, že by si to Dělnická strana nezasloužila. Jenže tudy cesta nevede. V západním právním státě trestáme činy a ne myšlenky. A Dělnická strana ještě žádný trestný čin nespáchala. Její myšlenky – jakkoliv ohavné – nestačí na zákaz. Zakázaná ostatně není ani strana komunistická, která má – na rozdíl od té Dělnické – na rukou prokazatelně krev tisíců obětí.

Podívejme se blíže na Dělnickou stranu a zkusme na chvíli zapomenout na to, o jaké partičce to tady vlastně mluvím. Představte si stranu, která uznává ideové a historické kořeny antického a křesťanského myšlení. Staví se proti velkokapitálu. Je proti jakémukoliv zahraničnímu angažmá. Jako prioritu uvádí boj s nezaměstnanosti. Odmítá dělení na pravici a levici, staví se do role obhájce malého obyčejného slušného českého člověka. Odmítá přenášení dalších pravomocí z ČR do Bruselu. Chce omezit imigraci a zrušit podpory pro přistěhovalce. Je pro jednokomorový parlament. Chce zrušit státní dotace politickým stranám. Je pro přímou volbu prezidenta. Znovuzavedením domovského práva omezí počet bezdomovců. Požaduje přijetí zákona o ochraně života od samého početí až do přirozené smrti. Zákaz homosexuálních sňatků. Trest smrti pro masové vrahy. Omezení volného prodeje pornografie. Prošetření privatizačních podvodů. Vrácení prestiže řemeslům. Podpora zemědělcům a venkovu. Podpora bydlení mladým rodinám, reforma školství, návrat k vlastenectví atd. atd.

Myslím, že nemálo posluchačů Proglasu by s řadou těchto bodů souhlasilo. Já ostatně také. S některými body. Přitom jde o program extremistické Dělnické strany. Přečíst si webové stránky Dělnické strany je velmi poučné a přitom to – obávám se – dělá málokdo. Je to velmi dovedně namíchaný mix, přesně pro jejich cílovou skupinu: chudší, méně vzdělané, většinou slušné obyčejné lidi. Ti nevědí, co se za těmi hochy skrývá, jakou mají minulost. Že jejich manifest a symboly podezřele připomínají ranou Německou dělnickou stranu, později známou jako Národně-socialistická německá dělnická strana, zkráceně - nacisté. Ostatně Dělnická strana se k termínu „nacionální socialismus“ otevřeně hlásí. Lze to ovšem příznivcům Dělnické strany vyčítat?

Extremisté nespadli z nebe. Musí tu být nějaké objektivní problémy. Problémy, které nikdo jiný neřeší. Není to jen tak, že lidé na litvínovském sídlišti Janov mávali pochodujícím skinheadům. Mávali jim obyčejní lidé, maminky s dětmi, důchodci. Pochybuji, že by šlo o nějaké přesvědčené neonacisty. Jen to bylo poprvé, co někdo projevil zájem o to, kde a jak žijí. Že se z jejich slušného sídliště během několika let stalo místo, kde se bojí jít na nákup. Že kvůli sestěhování tzv. problémových občanů klesly ceny jejich bytů z milionu na 200 000, zatímco v okolí ceny naopak závratně rostly úměrně s tím, jak se každý, kdo na to měl, snažil ze sídliště odstěhovat. Že se policie bála místních gangů, které se bez obav prohánějí po sídlišti. Kde byli ostatní politici? V bezpečí v Praze... Takže přišli hoši z Dělnické strany... a uspěli.

Bohužel, když někdo na tyto problémy upozorní nebo je začne řešit jinak, než jen prázdným tlacháním, sesypou se na něj profesionální obhájci lidských práv a padají obvinění z rasismu a xenofobie. Vyprávět by o tom mohl Jiří Čunek, který – přes všechny své chyby – byl prvním politikem, který s tím něco začal dělat. Nebo nynější chomutovská starostka Ivana Řápková.

Jak z téhle šlamastiky ven? Drtivá většina českých občanů samozřejmě nejsou žádní rasisté. Ale 90 procent z nich má problém s Romy. Někdy z dobrých důvodů. Pokud někdo v anketě odpoví, že by nechtěl žít v domě vedle romské rodiny, neznamená to automaticky, že je rasista. Zkušenost mu říká, že nastěhovat se vedle romské rodiny skončí problémem spíše, než když se nastěhuju vedle rodiny vietnamské, české nebo třeba švýcarské. A má-li třeba manželku s miminkem, nechá si raději nadávat do rasistů než riskovat, že se jeho blízcí nevyspí. Je jednoduché to kritizovat z bezpečí vilových čtvrtí na Praze 6.

Většina společnosti má plné zuby toho, že jsou Češi označováni za rasisty, když problém je ve své podstatě sociální a ne rasový. Většině lidí je jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Záleží na tom, jak se chová. Většina Čechů doufám chápe, že Romové to mají těžší a že je velmi obtížné se sám dostat ze dna společnosti. Proto ANO terénním programům. Obdivuji se lidem, kteří na místě sysifovsky pracují s romskou komunistou, bojují s lichváři, zločinem, drogami, zkorumpovanými romskými předáky, nezájmem úřadů a občas i otevřeným rasismem okolí. Ale nic nepůsobí tak demoralizujícím dojmem, jako pohled na ostentativní zneužívání sociálních dávek. Nápis „Gádžové makejte, ať se máme líp“ pak musí celkem přirozeně každého nadzvednout ze židle. Snažit se pak tzv. znevýhodněné menšiny nějak zvýhodňovat, to je velmi dvousečnou zbraní. Upřednostňování Romů, byť vedené dobrými úmysly, vyvolává rasismus a xenofobii u většinové společnosti. Romové, stejně jako kdokoliv jiný, musí sami prokázat iniciativu a snahu o zlepšení své situace. Musí pochopit význam vzdělání a práce. Aktivní začleňování je musí motivovat. Sociální stát bohužel vedl řadu lidí u nás k přesvědčení, že pro obživu není nutno pracovat. Tento přístup je ovšem onou příslovečnou cestou do pekel, na konci které máme pasivní, demoralizované a společensky izolované skupiny, které vyvolávají u většinové společnosti odpor. Co si dnes řeknou lidé, když si přečtou, že by stát měl více podporovat porodnost? Zabručí cosi v tom smyslu, že se „zase cikáni budou množit…“

Jenže co dělat, když ani nevíme, kolik u nás Romů je? Ve sčítání lidu se k romské národnosti přihlásilo 11 746 osob. Ve skutečnosti je u nás Romů 150 000 – 300 000. Neexistuje jasná, legitimní a důvěryhodná reprezentace Romů jako celku. Bavíme se o menšině, kde se drtivá většina jejích členů není ochotna přihlásit ke své národnosti nebo ji jinak artikulovat. Máme se více zaměřit na maximální uchování romské svébytnosti nebo se raději zaměřit na co největší integraci do většinové společnosti? Nevíme… Zatím jsme udělali jen to, že se Cikánům začalo říkat Romové a nakonec sociálně vyloučení.

                       Matyáš Zrno, 7. května 2009

Autor je  analytik pražského Občanského institutu a vysokoškolský pedagog.