Komentář týdne: Evropa a dědictví sv. Václava
Církevní svátek hlavního národního patrona, mučedníka svatého Václava, je zároveň státním svátkem České republiky – Dnem české státnosti. Knížete Václava vnímáme nejen jako symbol, ale i jako garanta české státnosti, svým životem a odkazem zařadil náš národ i stát do evropského společenství. Proglas zve k poslechu komentáře historika a publicisty Jaroslava Šebka z Historického ústavu Akademie věd v sobotu v 7.30 nebo v 18.20 (v neděli v 1.45 a v pondělí v 15.10), po premiéře kdykoli z audioarchivu.
Každá historická nebo duchovní tradice, spojená s velkou postavou našich dějin, vypovídá nejen o ní, ale především o nás samých, o tom, kam jsme kráčeli a chceme kráčet a jakými obsahy tyto tradice naplňujeme. O to více platí toto tvrzení na případ svatováclavské tradice, kontinuálně udržované už více než tisíc let. Proplétá se tak celými našimi dějinami a v každé historické etapě – a jedno jestli v době vzletů nebo našich pádů - otiskla výraznou stopu. Jako do projekčního plátna do ní současně otiskovaly své představy různé názorové směry. Není divu, že byla také různě vykládána, ale i překrucována, určitě nejvíce za nacistické okupace. Většina národa však přes všechny pokroucení významu chápala Václava jako přirozený symbol naší státnosti.
V klíčových okamžicích moderních dějin se prostor kolem světcovy sochy vždy stal magnetem, přitahující lidi do jednoho velkého společenství bez ohledu na vyznání či jiné rozdíly a bořící tak alespoň na malou chvíli předsudky a vzájemné přehrady. Stačí vzpomenout na události roku 1968 a nebo 1989. Pokud se navíc rozhlédneme třeba po našich sousedech ve střední Evropě, zjistíme, že i zde se na úsvitu státnosti objevují postavy, které jí dávají duchovní přesah. Asi nejznámějším příkladem je svatý Štěpán v Maďarsku.
O historickém významu svatováclavské úcty jistě nikdo nepochybuje. Na místě je však určitě otázka, co nám má a může říci svatováclavská tradice přes časovou propast v dnešní době. Myslím, že i na to není těžké odpovědět. Postava tohoto světce zůstává v určitě příkladem vlastností, který by měl každý zdokonalovat v každodenním životě – mírumilovnosti, obětavosti, čestnosti, zodpovědnosti a jistě by se našlo mnoho dalších. Od svatého knížete Václav si však nemůžeme odmyslet jeho veřejnou angažovanost. V legendách se například dočteme o tom, jak se věnoval chudým, sirotkům a vdovám a dbal na dodržování spravedlnosti. Předvedeno do dnešního jazyka, věnoval se hodně rozvoji sociálních aktivit ve prospěch znevýhodněných vrstev obyvatelstva a usiloval o dodržování etiky společenského života.
Dnes, kdy vidíme konkrétní mizérii kultury politiky, kdy se ztrácí ze zřetele rozměr politiky jako veřejné služby občanům a omezuje se pouze na prosazení mocenských ambicí úzkých skupin, se mi navíc Václavův vzor jeví aktuálnější než kdy předtím.
Jaroslav Šebek
