Komentář týdne: Češi v čase adventu
O čem vypovídají průzkumy zjišťující v předvánočním čase, jak obyvatelé Česka prožijí svátky a lze z těchto údajů vyčíst i informaci o náboženském prožitku adventu a vánoc? V Komentáři týdne, který vysíláme v sobotu 10. prosince 2011 v 7.30 a 18.05, hledá odpovědi sociolog Roman Vido působící na Masarykově univerzitě v Brně - ve své vědecké práci se zabývá také sociologií náboženství.
Češi v čase adventu
V těchto dnech se nacházíme v čase adventním, který si lidé běžně spojují s přípravami na Vánoce. Pouze menšina české populace tuto dobu vnímá v původním křesťanském smyslu, jenž odkazuje k příchodu Ježíše Krista. Jak můžeme každodenně sledovat v masmédiích, adventní dny znamenají především čas nákupů a předvánočních slev, které každý rok začínají o něco dříve než v roce předešlém. Jen místy se můžeme setkat s poukazem na duchovní stránku posledních týdnů kalendářního roku. Budeme-li konstatovat, že čas vánoční u nás představuje převážně čas konzumu, nemusí jít nutně o výraz moralizování – budeme pouze konstatovat fakt.
Přesto by řada Čechů a Češek s takovým tvrzením nesouhlasila a prohlašovala by, že v jejich očích vánoční svátky ztělesňují v prvé řadě čas, který mohou v klidu strávit se svou rodinou a se svými blízkými. Opakovaně prováděný sociologický výzkum hodnot ukazuje, že je to právě rodina, co Češi kladou ve svých hodnotových žebříčcích stabilně na nejvyšší příčku. Až za ní následují přátelé a známí, práce, volný čas, politika a náboženství. Více než 80 % dotázaných v tomto výzkumu pravidelně uvádí, že je pro ně rodina velmi důležitá.
Soustředíme-li se na náboženství, zjistíme, že na něj jako na důležitou hodnotu ve svém životě pohlíží zhruba 20 % české populace. Přesto má u nás i nadále svou nezastupitelnou roli, což se nejvýrazněji projevuje právě v čase předvánočním a vánočním, a to i u lidí, kteří by se jinak prohlásili za nevěřící. Jednu z podob této přítomnosti tvoří vizuální rozměr současných dnů, který je prodchnut křesťanskou symbolikou. Jak ukázal průzkum společnosti SC&C v roce 2009, za nejoblíbenější vánoční dekoraci si Češi zvolili jesličky s Ježíškem, a to v 52 % případů. Až za nimi skončily motivy jako sněhové vločky, sněhuláci či Santa Claus. Jinou tradiční součástí českých Vánoc jsou pak návštěvy půlnočních bohoslužeb, ke kterým se podle dat od společnosti STEM z téhož roku hlásí přibližně 40 % dotázaných.
Zamyslím-li se ve světle těchto údajů jako sociolog nad vztahem české společnosti k jejímu tradičnímu náboženství, jímž je křesťanství, vytanou mi na mysli dva pojmy, které jej vcelku dobře vystihují. Tím první je pojem kulturního náboženství, který označuje takovou podobu náboženství, jež se realizuje především v rovině kulturní. Nevyjadřuje spirituální dimenzi těch, kteří se k němu (ať už vědomě, nebo nevědomě) hlásí, jako spíše pouto k určité kulturní tradici, historicky formované náboženstvím. Tím druhým pojmem je zprostředkovaná paměť, který britská socioložka Grace Davie používá k označení situace, kdy se většinová společnost aktivně nepodílí na náboženském životě, ale přesto je pro ni důležité, aby zde náboženství a jeho instituce existovaly a byly „k dispozici“, bude-li potřeba.
Projdeme-li se v těchto dnech po ulicích našich měst, na náboženský rozměr v nich – na rozdíl od nabídek akčních slev – příliš nenarazíme. Tato skutečnost však ještě nemusí znamenat, že je k němu většina lidí, kteří se na nich v předvánočním shonu budou pohybovat, naprosto lhostejná.
Roman Vido
pro Radio Proglas, prosinec 2011
