Komentář týdne: 4 roky pontifikátu Benedikta XVI.

Komentář týdne: 4 roky pontifikátu Benedikta XVI.

„Nepatří k těm přemnohým mocným, kteří se domnívají, že jsou to oni, kdo jsou povoláni mluvit. Benedikt, ač zdánlivě plachý, se vždy dívá do očí. Jeho metodou je rozhovor mezi čtyřma očima. (…) Církev v Benediktově pojetí je jednou z posledních institucí ve světě, které vyznávají a musí hájit nedotknutelné hodnoty,“ přemítá velvyslanec Pavel Jajtner z reginálního pracoviště MSKA pro Vysočinu (do loňska zastupoval ČR ve Vatikánu). Poslouchejte v sobotu 18. dubna v 7.30 či v 18.20, v neděli 19. dubna v 1.45 nebo v pondělí v 15.10, pak v archivu.

19. dubna 2005 konkláve kardinálů vybralo ze svého středu bavorského rodáka Josepha Ratzingera, který jako 265. papež přijal jméno Benedikt XVI.

1. Dnešní téma, milí posluchači, je mně zvláště blízké, protože je spojeno s živými osobními vzpomínkami. Především se vzpomínkou na náš hodinový osobní rozhovor v roce 2003, kdy současný Svatý otec byl ještě kardinálem a prefektem Kongregace pro nauku víry. Žádný televizní přenos, žádná fotografie, žádná kniha nemůže nahradit stisk ruky, pohled z očí do očí, tichý a mírný hlas, zvídavé otázky a ochotu naslouchat. Nepatří k těm přemnohým mocným, kteří se domnívají, že jsou to oni, kdo jsou povoláni mluvit. Benedikt, ač zdánlivě plachý, se vždy dívá do očí. Jeho metodou je rozhovor mezi čtyřma očima. Chce poznat, co od koho může čekat. Je to muž pronikavého úsudku, exaktního myšlení a nadprůměrné inteligence.

2. Bilance čtyř let pontifikátu Benedikta XVI. je úctyhodná. Dvě encykliky, jedna myšlenkově bohatší než druhá, první díl knihy Ježíš Nazaretský, který již vyšel, a druhý díl, který vyjde záhy, bezpočet kázání, úvah, rozhovorů a katechezí, řada významných zahraničních cest… O tom všem budou psát historici. Mým záměrem je pokusit se odpovědět na otázky: Kdo je ten plachý, drobný muž na papežském stolci, kterému by lépe slušelo bádání v cele benediktinského kláštera, než lázně v davech? Co znamená pro Církev a co přináší křesťanům? Co nabízí tomuto světu?

3. Benedikt XVI. je racionálně založený intelektuál, jehož víra je především záležitostí rozumu. Benedikt je tím, kdo se táže a kdo ví, co jsou pochybnosti. Není tím, kdo pochybuje. Ale je tím, kdo si uvědomuje, že většina západních křesťanů pochybnosti má. To je něco, co zejména současnou hledající mladou generaci velmi pozitivně oslovuje.

4. V této souvislosti je možná pro mnohé překvapivé, že pro Benedikta je nesmírně důležitá liturgie. Kněz v jeho pojetí není showman, který na konci mše říká (jako bavič v televizi): "na shledanou a hezký večer", kněz je správcem Božích tajemství. Síla liturgie je v opakování stejných úkonů. Více mlčení a tiché modlitby. Počet ceremonií byl snížen. V Římě už se konají pouze kanonizace. Tento přístup má hluboký smysl: Ratzinger usiluje o Církev méně papacentrickou. Jde mu o víru a autenticitu Církve, ne o tvář, která je v jejím čele.

5. Benedikt se neopájí iluzemi o třetím světě. Chápe, že o osud Církve se hraje v Evropě. To není přezírání problémů třetího světa, ale pochopení, že lékaře potřebuje nemocný, nikoli zdravý. Své stanovisko k návrhům zejména evropských katolíků Benedikt jasně formuloval již před lety ve svých knihách rozhovorů (Sůl země, v češtině Křesťanství na prahu nového tisíciletí, 1997, Bůh a svět, 2001). Tyto otázky (mj. kněžská služba žen, kněžský celibát, sexuální morálka) jsou, jak výslovně uvádí, řešeny v nekatolických křesťanských církvích. Jinými slovy, má-li Církev zůstat církví apoštolskou a katolickou, musí respektovat Boží zákon a tradici, na nichž spočívá. Reformovat se musí především sami katolíci k dospělé a zralé víře, návratem k pramenům, k životu podle Evangelií, k přátelství s Kristem, nikoli svatá římská Církev změkčováním pravidel.

6. Tyto myšlenky Benedikt slavnostně vyhlásil jako ústavu svého pontifikátu v projevu 18. dubna 2005 ještě jako děkan kardinálského sboru. Škoda, že nemohu citovat celý text a musím se omezit jen na několik krátkých výňatků: „Ve víře nemůžeme zůstat dětmi, v nedospělém stavu. A v čem toto být dětmi ve víře spočívá? Odpověď dává svatý Pavel: znamená to být „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení ...“ (Ef 4,14). Jak aktuální popis! Kolik závanů kdejakých učení jsme poznali během uplynulých desetiletí, kolik ideologických proudů, kolik způsobů myšlení... Maličká bárka smýšlení mnoha křesťanů byla nezřídka těmito vlnami zmítána – vrhána z jednoho extrému do druhého: od marxismu k liberalismu, dokonce až k libertinismu (= volnost názorů, mravů, absolutní nevázanost, pozn.P.J); od kolektivismu k radikálnímu individualismu; od ateismu k vágnímu náboženskému mysticismu; od agnosticismu k synkretismu (= "nezáleží, v co věříme, jen když se nám vede dobře", pozn. P.J.) a tak dále. Den co den se rodí nové sekty a naplňuje se, co říká svatý Pavel o klamání lidí, o lstivosti, která chce svést k bludu (srv. Ef 4,14). Mít jasnou víru, podle Kréda (Vyznání víry) Církve, se často označuje za fundamentalismus, zatímco relativismus, totiž nechat se vláčet „sem a tam závanem kdejakého učení“, se jeví jako jediný postoj odpovídající moderní době. Buduje se tak diktatura relativismu, která neuznává nic za definitivní a jejíž poslední mírou je vlastní já a vlastní chtění. My však máme jinou míru: Božího Syna, pravého člověka. On je mírou pravého lidství. „Dospělá“ víra není ta, která se nechá vláčet vlnami módy a posledních novinek; dospělá a zralá víra je vírou hluboce zakořeněnou v přátelství s Kristem. Toto přátelství nás otevírá všemu co je dobré a dává nám kritérium pro rozlišování mezi pravým a falešným, mezi klamem a pravdou. K této dospělé víře musíme dozrávat, k této víře musíme vést Kristovo stádce. A právě tato víra – jedině víra – buduje jednotu a uskutečňuje se v lásce. Svatý Pavel nám v této souvislosti říká krásná slova – na rozdíl od neustálých peripetií těch, kdo jsou jako děti zmítané vlnami: konat pravdu v lásce, jako základní směrnici křesťanského života. Pravda a láska splývají v Kristu. Nakolik se přiblížíme Kristu, natolik splynou pravda a láska i v našem životě. Láska bez pravdy by byla slepá; pravda bez lásky jako „cimbál zvučící“ (1Kor 13,1)“.

7. Čtyři roky pontifikátu Benedikta XVI. přinesly rozvážné politické postoje, ukázaly jeho silné sociální cítění (odsoudil nejen marxismus, ale také bezohledný kapitalismus), energické prosazování spravedlnosti, míru a lidských práv ve světě a především pevné postoje v otázkách utrácení nenarozených, eutanázie, homosexuality a genových manipulací. Ostrá, někdy až zuřivá kritika Benediktových výroků a skutků jen podtrhuje intenzitu konfliktu mezi postmoderním chápáním člověka jako míry všech věcí a katolickou naukou, která je založena na Božím zákonu, tedy na hodnotách, o nichž nelze vyjednávat.

8. Křesťanské učení, jež lze shrnout do stručného paradoxu: největší prohra je největší výhrou, se málo hodí do současného konzumně orientovaného světa. Přesto - nebo spíše právě proto - Benedikt XVI. není tím, kdo se omlouvá dnešnímu, pohodlně agnostickému a hédonistickému světu za to, že je katolíkem. Reforma Církve znamená pro něho především návrat vlažných katolíků Západu zpět k pramenům, tedy proti proudu. Nikoli přizpůsobování pravidel požadavkům doby. Víra vyžaduje ctnosti. Smyslem života každého křesťana (a katolíka zvlášť) je podle prokazatelného Benediktova přesvědčení cesta k dokonalosti (v jeho jazyce cesta ke svatosti) a ta se neobejde bez obětí. Svatá církev římská, apoštolská a katolická není v Benediktově pojetí něčím srovnatelným s politickou stranou západního typu, která se podbízí svým voličům tak, že je ochotna o všem jednat a schopna na všem se dohodnout.

9. Naopak, Církev v Benediktově pojetí je jednou z posledních institucí ve světě, které vyznávají a musí hájit nedotknutelné hodnoty. Není pochyb o tom, že etické hodnoty axiomatické povahy, takové, o nichž se nevyjednává a vyjednávat nemůže (ve fyzice také nelze vyjednávat o gravitaci nebo o entropii), nejen, že existují, ale žádná fungující společnost se bez nich dlouhodobě nemůže obejít. V tomto smyslu se Benedikt XVI. jasně vyprofiloval v pravého muže na pravém místě, v pravý čas.

10. Bylo by lépe, kdyby se lidstvu podařilo předejít zdrcujícím zkušenostem, jež ho čekají, nepochopí-li včas, že ignorování nebo dokonce popírání nedotknutelných etických hodnot a morální relativismus, kterým se Církev pod vedením tohoto nenápadného papeže snaží čelit, jsou cestou do pekel.

Pavel Jajtner, Na Losím gruntě v Malé Losenici č.p. 50, 8. dubna 2009, D.G.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony