Komentář Tomáše Halíka: Odkaz 25. února

Komentář Tomáše Halíka: Odkaz 25. února
24. února 2017 Komentář týdne Autor: Filip Breindl

O tom, jak se tuzemská společnost vyrovnává s totalitní minulostí, uvažuje v Komentáři týdne v souvislosti s výročním dnem komunistického puče profesor Tomáš Halík. Vysíláme v sobotu 25. února 2017 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

Dnes je 25. února. Mladší generaci to datum už nic neříká, nám ovšem ano. Je to smutné výročí dne, kdy poválečné naděje na obnovu demokracie v naší zemi byly na víc než čtyřicet let rozdrceny komunistickým převratem. K tragickému odvratu od Západu, k němuž patříme kořeny naší kultury, k nedemokratickému Východu přispěla i naivita některých demokratů včetně nešťastného prezidenta Beneše, že  Rusko a komunisté se někdy změní a stanou se demokraty.

Pamatuji toho už hodně z víc než půlstoletí historie naší země, avšak  25. února 1948 jsem  ještě nebyl na světě, to jsem se teprve na svět chytal v mateřském lůně. Rodiče mi pak vyprávěli, jak  právě v den, kdy si mne potom na počátku června vezli domů z porodnice, zvonily v Praze všechny zvony a z Hradčan zněla slavnostní palba z děl: ty zvony byly však umíráčkem svobody a demokracie v Československu. Ohlašovaly, že právě nastoupil na prezidentský stolec na Pražském hradě po Masarykovi a Benešovi vůdce komunistické strany. Puč, který se odehrál v únoru toho roku, byl dokonán. 

Nový prezident Gottwald si u arcibiskupa Berana pro ten den objednal slavnostní Te Deum. Rok poté nechal téhož arcibiskupa, někdejšího vězně nacistického koncentračního tábora v Dachau, zavřít na mnoho let do domácího vězení. V následujícím roce nechal popravit první politické odpůrce režimu a potom i řadu svých soudruhů, kteří mu dopomohli k moci. Sliby „demokratické cesty k socialismu“ a obhajoby národních zájmů, s nimiž komunisté v poválečné euforii vyhráli volby, byly zcela zapomenuty.

Z okruhu přátel mých rodičů začali postupně mnozí mizet – někteří do exilu, jiní do vězení. Kdyby  moji rodiče neměli tak malé dítě, možná i oni by se rozhodli pro dobrodružný útěk přes šumavské močály  za hranice země, v níž se  setmělo a nastal mrazivý čas stalinského teroru. Naštěstí se naší rodině, která si nikdy s komunisty nezadala, nejhorší vlna stalinismu vyhnula a žila stále v kulturní atmosféře humanismu první republiky.  Můj otec, který se na návrh Ferdinanda Peroutky ujal zpracování literární zůstalosti Karla Čapka bezprostředně po spisovatelově smrti v roce 1938, přečkal větší část padesátých let jako knihovník v pražském Klementinu, kam se před režimem uklidili lidé bez rudých knížek, včetně vdovy po popraveném Vladimíru Clementisovi.

Několikrát se mi v dětství stalo, že když někdo na ulici slyšel, jak na mě rodiče volají „Tomáši“, přišel ke mně, pohladil mě po hlavě a s významným úsměvem směrem k mým rodičům řekl: „Máš pěkné jméno!“ Pochopil jsem to až později: křestní jméno, které mi rodiče dali, bylo „znamení odporu“. Když se někdo narozený v letech po komunistickém puči v roce 1948 jmenoval Tomáš, byla to zřetelná známka  toho, že jeho rodiče jsou „reakcionáři“ – tím jménem chtěli vyznat svou věrnost ideálům první republiky a jejího zakladatele Tomáše Masaryka.

Když jsem si po matčině smrti prohlížel její zápisky, narazil jsem na záznam, že jsem jí – jako sotva čtyřletý – opáčil na sdělení, že půjdeme k zubaři: „A půjdeme tam legálně, nebo ilegálně?“ A maminka k tomu připsala: rádio!! Ten záznam není tak úsměvný, jak se na prvý pohled zdá: tenkrát po celé hodiny rádio přenášelo přímým přenosem monstrprocesy se členy „ilegálních skupin“, kde se zmučení lidé přiznávali k nejstrašnějším zločinům a žádali pro sebe nejpřísnější tresty. V novinách byl otištěn dopis, jímž sedmnáctiletý syn jednoho z obžalovaných žádá pro svého otce trest smrti, protože ten, kdo zradil komunistickou stranu, není hoden života, není hoden být nazýván lidskou bytostí. V letech mého raného dětství poslali komunisté stovky nevinných lidí na popraviště a statisíce do věznic a koncentračních táborů; mezi prvními popravenými byla i dobrá známá mého otce a mé tety, Dr. Milada Horáková, hrdinka protinacistického – a záhy protikomunistického – odboje.

Kdykoliv vidím na kalendáři datum 25. února, vzpomenu na jeden zimní večer, kdy jsem  -  bylo to asi ve čtvrté třídě základní školy - dostal za úkol připravit školní nástěnku ke Dni vítězství pracujícího lidu. Seděl jsem doma poněkud bezradný  nad kupou plakátů a novinových obrázků, na nichž se z nebe spouštěla svalnatá pěst dělnické třídy nad dýmajícími fabrikami a dole se před ní ve strachu krčily bachraté postavičky se žlutozelenými tvářemi, typicky zahnutými nosy, jidáškými váčky s dolarovými bankovkami v rukou a s krysími ocásky. Otec, na kterého jsem se obrátil o pomoc, tentokrát dělal, že mne neslyší, chvíli nervózně přecházel kolem stolu a pak mne, následován úzkostnými pohledy maminky, pozval do své pracovny, posadil do křesla a tam mi – jako muž muži – stručně a jasně vysvětlil, co byl 25. únor 1948 a proč v naší rodině svátek Vítězství pracujícího lidu neslavíme a slavit nikdy nebudeme.

A jestli mi to snad předtím nebylo jasné, tak od té chvíle jsem už nemohl být na pochybách, že ti „reakcionáři“, o kterých se mluví v rozhlase a ve škole, to je také naše rodina a naši přátelé, byť nemáme  zahnuté nosy, dolarové váčky a krysí ocásky. Časem jsem se naučil jemně rozlišovat, s kterým kamarádem, ba i s  kterým učitelem  občas mohu mezi čtyřma očima mluvit tak, jako mluvil otec se mnou tehdy v pracovně, zatímco  před všemi ostatními musím mlčet a myslit si své.

Třídní rozdělení světa se týkalo i naší třídy ve škole na Pankráci a železná opona nezačínala až pár kilometrů za Chebem, ale procházel jsem jí denně na cestě z třetí patra kolem dveří souseda, domovního důvěrníka, roznášejícího před 25. únorem po bytech nájemníků  vlaječky a donášejícího kamsi zprávy o tom, za kterými dveřmi se večer ozývá znělka z  Beethoveny  Osudové, koho tedy „volá Londýn“, kdo nesrovnává krok, když z pražského rádia hraje Kupředu levá.

Začal jsem konečně rozumět tomu, co mínili přátelé mých rodičů, když se už tolik let loučili tajemným pozdravem „Do vánoc to praskne!“. Začal jsem se také poznenáhlu vciťovat i do jejich únavy a smutku z toho, jak s každými vánocemi tato naděje znovu vyvanula.

Když jsem v listopadovém chladu roku 1989 na Václavském náměstí zvonil klíči, spolu s opojnou radostí mne naplňoval i palčivý smutek z toho, že se těch nadcházejících prvních svobodných  vánoc moji rodiče a tolik lidí, kteří nesli na svých zádech všechny kříže dvacátého století, už nedožili.

25. únor už není v našich kalendářích značen červenou barvou, ztrácí se mezi všedními dny. A přece by si zasloužil, aby zůstal dnem zamyšlení. Když jsme na Václavském náměstí zvonili klíči, asi jsme nečekali, že ještě za víc než čtvrtstoletí bude komunistická strana, která se u nás nestydí ponechat si krví své potřísněné jméno a velkou část své rudé ideologie včetně proticírkevní nenávisti, jednou z nejsilnějších stran v parlamentu. Netušili jsme, že z mnoha posledních komunistů se stanou první čeští  kapitalisté (neboť to byli jediní, kdo po roce 89 měli kapitál peněz, styků a informací) a že agenti STB, kterým lustrační zákon znemožní vstoupit do politických funkcí, vymění rudé legitimace za modré, vrhnou se do podnikatelského světa a odtud budou znovu silně ovlivňovat politiku, budou si politiky kupovat a pronajímat jako pěšáky na své šachovnici. 

Jsem opravdu rád, že ony první vánoce svobodného vydechnutí nebyly zatíženy duchem pomsty a odplaty, že se ten dlouho marně očekávaný obrat obešel bez násilí, honů na čarodějnice a drastických trestů podle principů  kolektivní viny.

Ale nejsem rád, že dějinná paměť vyhasíná tak brzy, že na místo smíření a uzdravení nastoupilo krátkozraké zapomínání. 25. únor by měl být dnem vzpomínky a střízlivých úvah. Připouštím, že někteří z bývalých komunistů šli do sebe a změnili se a dokazují to skutky. Ale u mnohých nenastala změna smýšlení, metanoia, spojená s přiznáním vin, omluvou a pokáním, dobrými skutky; bylo to spíše to, co nazývá krásné slovenské slovo „prekabátěnie“.

Avšak na jednu věc nesmíme zapomenout: Totalita tenkrát prošla dveřmi demokracie. Mechanismy demokracie, která se nedovedla bránit, demokracie, která nedokázala být tak věrohodná a přesvědčivá, aby se dostatečné procento lidí nedalo zlákat populistickými hesly jejích protivníků. I dnešní populisté útočí na emoce a snadno získávají většinové veřejné mínění. Chraňme se lživé představy, že většina má přece vždycky pravdu. Bohužel tomu tak není. Svoboda a demokracie nestojí na vůli většiny, „vůli lidu“, nýbrž na kultuře práva a svobodné věcné diskusi ve veřejném prostoru.  

I dnešní populisté okřikují varovné hlasy a štvou proti kriticky smýšlející inteligenci, nazývají ji „nikým nevolenou elitou“ a „kavárenskými povaleči“. I dnešní populisté se vydávají za obhájce zájmů „prostého lidu“, dolních milionů. I dnešní populisté  mluví o zkaženém Západu a chtějí obrátit kormidlo naší země k Rusku, vedeném šéfem bývalé KGB a ke komunistické Číně, k nedemokratickým mocnostem, potlačujícím opozici a demokratické svobody. I dnešní populisté by u nás rádi zas postátnili sdělovací prostředky a nasadili ideologický náhubek rozhlasu a televizi. Někteří lidé se zas začínají bát kriticky a otevřeně mluvit, protože pak musí čelit mnoha útokům. Ve jménu tisíců obětí 25. února vás prosím: nevěřte demagogům, neustupujte jim.

Je-li nějaké poučení z 25. února 1948, které stojí za to stále připomínat, pak je to, myslím, zejména toto: snažme se, aby naše demokracie byla natolik kvalitní, že bude svým občanům stát za to, aby si  ji stále znovu  svobodně volili  a aby jí v čas potřeby ubránili. V době záplavy vulgarit, populismu, rozčílení  a paniky braňme slušnost a umění klidně a střízlivě uvažovat a věcně argumentovat.

Tomáš Halík

pro Radio Proglas, únor 2017