Komentář T. Halíka: Strašidlo populismu v globalizovaném světě

Strašidlo populismu v globalizovaném světě

Jedním z velkých poslání, které je svěřeno církvi, je rozeznávat znamení doby. Bůh k nám nemluví jenom skrze Písmo a tradici, jenom skrze učitelský úřad církve, ale také skrze události, které se dějí okolo nás a jichž jsme – ať chceme, nebo nechceme – součástí. K inteligenci víry patří umění dobře rozeznávat, interpretovat tato znamení doby a adekvátně na ně odpovídat. Tím strašidlem, které dnes obchází Evropou (a nejen Evropou), už naštěstí není komunismus, jak tvrdili Marx a Engels v roce 1848. Tím, co nás právem zneklidňuje, je narůstající populismus a politický extremismus.

Ekvivalentem latinského slova populus, od něhož je odvozen výraz populismus, je v řečtině slovo démos. Populista je demagog – ten, kdo vede a svádí lid. Demagog neoslovuje v lidech to, co je osobní, jedinečné, jako je rozum a svědomí jednotlivce, nýbrž to, co je davové, infekční a toxické, jako jsou emoce strachu a hněvu. Demagog je mistr v umění proměňovat oprávněné obavy a starosti ve strach a hněv; hněv pak v nenávist a agresivitu. Demagog vyhledává cíle pro vybití lidového hněvu, označuje údajné viníky situací, které lidi naplňují pocity frustrace a bezvýchodnosti. Povzbuzování agresivity vede nejprve ke slovní agresivitě, ta však může přerůst v agresivitu činů. Tím, kdo nese odpovědnost za tento vývoj, není ovšem demagog sám; spoluodpovědní jsou všichni, kteří se nechali demagogy svést, a také ti, kteří neudělali všechno pro to, aby se ve společnosti rozvíjelo kritické klidné myšlení, aby populismus neovládl veřejný prostor.

Během několika generací došlo k hluboké proměně našeho světa. Moderní doba, která se zrodila z ideálů osvícenství, už skončila. Moderna přinesla vyspělou techniku a kapitalistické hospodářství a zejména tyto dva jevy uvedly do pohybu to, co modernu nahradilo: proces globalizace. Globalizace byla a je ohromnou šancí pro lidstvo, avšak nese s sebou také neméně závažné hrozby. Paradoxem globalizace je, že na jedné straně překonává veškeré hranice, na druhé straně však nové hranice vytváří. Proces globalizace vynesl do popředí nové elity; také u nás po roce 1989 – finanční elity, bohaté lidi, elity moci a elity vlivu. Globalizace napomohla lidem a skupinám, které byly schopné a připravené – také těm, kteří měli kapičku štěstí, ale rovněž těm, kteří byli schopni všeho. Ve zbývající části společnosti zároveň rostly a rostou pocity frustrace, zklamání, pocity nespravedlnosti – a odtrženosti od toho světa, který je jim stále předkládán v médiích.

Během poslední generace ten „tekutý hněv“ a odpor vůči těm společenským elitám dostal nové médium: sociální sítě na internetu. Tam si mohou frustrovaní a rozhněvaní lidé anonymně vykřičet všechnu zlobu a vzájemně se posilovat ve svém nebezpečném obrazu světa. V těchto kalných vodách loví populističtí politici své klienty, jejich hvězdnou hodinou se stala migrační krize posledních let. Populistům se dařilo proměnit pochopitelné obavy v hysterii strachu a nenávisti a pasovat se do role zachránců. Nejúspěšnější byli v zemích, které měly minimální nebo žádnou zkušenost s migrací – v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v naší zemi. V Polsku, Maďarsku a na Slovensku slavily extremistické a populistické strany velké volební úspěchy. U nás se tím nejvýraznějším hlasem populismu a demagogie stala poprvé přímo zvolená hlava státu. A bývalý český prezident Václav Klaus se dokonce stal otevřeným podporovatelem německé extremistické a v mnohých rysech neofašistické strany AfD. Proti bývalým satelitům Sovětského svazu, včetně naší země, je dnes vedená intenzivní propagandistická válka ze strany Putinova Ruska. Jejím cílem je rozvrátit Evropskou unii, posilovat nenávist a nedůvěru vůči Evropské unii, oslabit Západ a demokracii a nahradit ji vládou oligarchů podle ruského vzoru. Je pozoruhodné, jak ta demagogie populistů v našich zemích dokonale souzní s touto ruskou propagandou.

Na mnoha vědeckých konferencích v mnoha zemích světa se dnes probírá nebezpečný fenomén současného populismu. Proč se tomu mají věnovat křesťané u nás? Proto, že tyto skutečnosti na politické scéně přesahují politiku v úzkém slova smyslu, dotýkají se mravního a duchovního života společnosti. Kdybychom chtěli náš duchovní život izolovat od našeho občanského života a z církve a náboženství udělat pohodlný úkryt před naší společenskou odpovědností, pak takový typ náboženství by si právem zasloužil potupnou nálepku opia pro lid. Nedílnou součástí teologie, učení církve a pastorační praxe církve je sociální učení církve. Církvi jako celku, ale i každému křesťanovi – a zvláštním způsobem pastýřům a učitelům církve – je svěřena účast na Kristově prorockém poslání. Součástí tohoto prorockého poslání je umění rozeznávat znamení doby, nacházet v přítomných událostech Boží výzvy, povzbuzení či varování. K tomu je ovšem třeba nezůstat při posuzování toho, co se kolem nás děje, pouze na rovině emocionální. Nemůžeme se spokojit ani s žurnalistickými a politologickými rozbory, jakkoliv si vážíme nezávislé žurnalistiky a společenských věd. Nemůžeme odpovídat jenom frázemi, že se jaksi modlíme za to, aby ve společnosti bylo všechno dobré; to máme v popisu práce, to nemusíme vyhlašovat. Je třeba se učit kontemplativnímu přístupu k světu, jeho předpokladem je umění odpoutat se od hlasů na povrchu, od reklam a ideologií, veřejného mínění a většinových názorů. Je naší povinností nabídnout i v této oblasti kulturu meditace, cestu k vnitřní svobodě, k nezávislému úsudku, který není manipulován zvnějšku, nýbrž pozorně naslouchá ve svatyni svědomí hlasu pravdy. Tuto pravdu nelze proměnit v ideologii, nelze ji vlastnit, je nutné ji neustále hledat, být si pokorně vědom pokušení zaměnit ji za to, co slouží našim sobeckým či skupinovým zájmům.

V této době je velkou zkouškou mravní zralosti v politice vztah k migrantům. Populistům se podařilo rozšířit hysterii strachu, a ty, kteří se statečně staví proti této hysterii a říkají, že není možné všechny, kteří utíkají před válkou a bídou, házet do jednoho pytle – ty označují za naivní „vítače“ a „sluníčkáře“. Nevezmeme ani jednoho migranta – ať se o ně postarají jiné země, zní z našeho koutu světa a populisté za to sklízejí potlesk a voličské hlasy. S tímhletím církev nemůže souznít. Jsem velmi vděčný předsedovi polské biskupské konference, který řekl: Kdyby takto mluvila naše vláda, kdyby takto mluvilo 80 procent obyvatel, církev tak mluvit nesmí, protože je zavázána poslouchat Kristova slova: Byl jsem na cestě a ujali jste se mě.

Prosme o moudrost a statečnost křesťanů v naší vlasti. O to, abychom nepodlehli populistům a demagogům, ale abychom se řídili slovem Písma: Nepřidáš se k většině, činí-li nepravost.

Tomáš Halík

pro Radio Proglas, červen 2017