Komentář Pavla Jajtnera - Sebeomezení nebo sebezničení?

         Již na klimatické světové konferenci OSN v Riu de Janeiro v roce 1992 byly předloženy studie více než tisícovky špičkových vědců o hrozivém nárůstu globálního oteplování. Uplynulo téměř dvacet let a spory o tom, zda a do jaké míry se na něm podílí lidstvo, se nadále vedou. Ale už samotná skutečnost, že činnost člověka tyto změny způsobovat může, by měla stačit k tomu, abychom jako lidstvo - v duchu osvědčené zásady „v pochybnostech ve prospěch“ -  něco zásadního podnikli.
         Lidstvo dospělo za poslední století k obrovským znalostem, které představují obrovskou moc. Toto přírodovědné poznání, tato moc, není v rovnováze ani s  poznáním filosofickým a metafyzickým, ani s odpovědností, která je s každou mocí spojena. Jako lidstvo disponujeme silami, jejichž účinky si ani neumíme představit. 
        

         Jedním z mnoha činitelů, které přispívají ke globálnímu oteplování je neomezený růst spotřeby a individuální dopravy.  Zde nelze zásadní změny dosáhnout jinak, než dobrovolným sebeomezením. Kladu důraz na slovo „dobrovolnost“.  Zatím se pokusy cestou nařizování objevují pouze sporadicky. Nejen proto, že silné zájmové skupiny v zájmu dosahování ještě vyšších zisků spotřebu podporují, ale i proto, že každé nařizování je efektivní jen potud, pokud se je daří vynucovat a kontrolovat. Tam, kde nelze kontrolovat a prohřešky trestat, lze spoléhat jen na dobrovolnost, na individuální odpovědnost vůči vlastnímu svědomí každého jednotlivce.
Dobrovolné sebeomezení je spojeno s výraznou změnou ve smýšlení: v nadřazení prospěchu jiných svému vlastnímu prospěchu. To je něco, co je v zásadním rozporu s životní filosofií většiny současného lidstva. Dnes panuje ideologie  nezbytnosti a prospěšnosti ekonomického růstu, přesto, že není těžké dohlédnout její neblahé důsledky na příští pokolení.
         Před stopadesáti lety spotřebovávali naši předkové v průměru zhruba čtyřicetkrát méně než my. Jedli méně masa, nespotřebovávali žádnou elektřinu, vyrobenou z uhlí, žádný benzín, žádný zemní plyn. Topili – pokud vůbec – dřívím, jezdili – pokud vůbec – koňským spřežením, nanejvýš vlakem. Bydleli velmi skromně. Určitě neměli 80% procent věcí, které nepotřebovali. Jejich životní styl odpovídal době a možnostem, které poskytovala. Byli většinou se svým údělem spokojeni. Měli to v mnohém jednodušší, protože ani netušili, jaké pohodlí a jaký blahobyt přinese technický pokrok jejich potomkům. Nemuseli se jako my, jejich potomci, rozhodovat, zda se něčeho vzdají ve prospěch těch, kteří přijdou po nich.
         Pro každého je těžké se něčeho, co pokládá za samozřejmý standard, vzdát. Aby tak učinil, musí mít silný motiv. Známe příklady obětavosti rodičů ve prospěch svých dětí. Známe příklady mladých mužů, kteří byli ochotni pro svou vlast zemřít. Známe příklady řeholníků, kteří odešli hlásat Evangelium tam, kde jim hrozila smrt. Ve všech případech sebeomezení a sebeobětování jde o službu ideálu, který jedince přesahuje. Důležitá je síla svědectví, že to jde. Kde je vůle, tam je i cesta. Všeobecný trend však ukazuje stále méně ochoty k obětem.

        Budoucnost lidstva přesto závisí na schopnosti většinové změny smýšlení, vyvolané a kontrolované svědomím každého jednotlivce. Mocenské ani politické prostředky ovlivňování individuálního svědomí nejsou efektivní. Každý totalitní režim se o ovládnutí svědomí jednotlivce pokouší, protože ví, že i ty nebrutálnější represívní metody a prostředky nesahají tak daleko, aby zbavily člověka jeho vnitřní svobody. Politická řešení mají zase jednu osudovou slabinu: řeší problémy, které už nastaly. Nejsou schopna řešit včas problémy, které s jistotou nastanou. S námahou hasí obrovské požáry, ale nedovedou zašlápnout jiskru, která je zanítila.
        Současný papež Benedikt XVI. v knize rozhovorů s Petrem Seewaldem „Licht der Welt“ (= Světlo světa), vydanou v květnu 2011 i v češtině,  vyjadřuje přesvědčení, že Církev, která „má blízko ke svědomí“ věřících, disponuje jedinečným potenciálem: jak přispět zásadním způsobem ke změně smýšení, bez níž se lidstvu nemůže podařit rozetnout začarovaný kruh stále rostoucí spotřeby, jež vede k jeho sebezničení.
        Opravdu: poctivě prožívané křesťanství vede člověka k odpoutání se od „věcí tohoto světa.“ Smyslem života křesťana není hromadění pozemských statků, ani konzumace požitků a zábavy, ale dosažení blažené věčnosti. Prvního a pravého lidského domova. Křesťan má mít stále na mysli slova Písma: „Co platno člověku, kdyby získal celý svět, ale utrpěl škodu na své duši“.
         Jde o to, jak tento obrovský potenciál Církve využít. Víme, jak je těžké překonat sám sebe a jak je těžké si něco odříci a něčeho se vzdát. Ale víme také, že sílu příkladu nemůže nic nahradit. Smíme doufat, že zdánlivě beznadějné situace mají řešení tam, kde člověk nespoléhá jen sám na sebe. 
 
Losí grunt, říjen 2011  
Pavel Jajtner