Komentář Pavla Jajtnera: Paliativní péče?

Paliativní péče?

Paliativní péčí se rozumí péče o nevyléčitelně nemocné pacienty, kterým se poskytuje vše potřebné, aby jejich umírání bylo spojeno s co nejmenším tělesným i duševním utrpením a jejich lidská důstojnost byla zachována až do konce jejich pozemské životní pouti.

Takový je původní a doslovný význam tohoto sousloví. V přeneseném významu, však můžeme do značné míry vztáhnout tento pojem na politické a ekonomické snahy udržet při životě celou euroamerickou civilizaci, kterou lze prokazatelně považovat za nevyléčitelně nemocnou. Nevyléčitelně nemocný je totiž každý organismus, který není schopen účinně čelit zhoubným chorobám a jehož vyhlídky na přežití jsou mizivé.

Euroamerická civilizace dobrovolně vymírá a všechny poctivé analýzy tohoto skličujícího vývoje se shodují v tom, že tak nezadržitelně spěje ke svému fyzickému zániku. Ale nejen to! Nemá sílu čelit vyčerpání zdrojů surovin a energie a zhoršování životního prostředí. Nemá sílu své  astronomické zadlužení léčit jinak než dalším zadlužováním ...

Proč je tomu tak? Protože už několik desetiletí není schopna ustavovat dobré a odpovědné vlády. Existují skličující aktuální politologické studie, které ukazují, že vlády i v  těch tradičně nejdemokratičtějších zemích nejsou ničím jiným než prodlouženými rukami nadnárodních korporací, nejrůznějších zájmových seskupení a dokonce i pouhých jednotlivců.

Formálně je sice v této části světa dodržováno všeobecné volební právo, které by teoreticky mělo každému dospělému a svéprávnému občanu a voliči garantovat spravedlivý podíl na vládnutí a vést k ustavení těch nejlepších možných vlád. Místo toho vidíme, že svobodné a demokratické volby dlouhodobě nesplňují svůj účel. Demokracie, která znamená doslovně „vládu lidu“ nebo přesněji „vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“, selhává, protože většina občanů není odpovědná a voličsky svéprávná.

Není to příliš opovážlivé tvrzení? Bohužel nikoli. Každodenní realita našeho života ukazuje, že naše euroamerická civilizace většinově opouští vznešenou a klíčovou zásadu: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Obávám se, že už ani pragmatická zásada: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!“ není většinovou společností obecně přijímána. Už sotva najdeme něco, co by bylo nedotknutelné a posvátné, co by nebylo možno za peníze získat či zničit. Ani lidský život.

Euroamerická civilizace dosáhla svých nejlepších výkonů díky prakticky uskutečňovaným zásadám, které přineslo světu křesťanství. Ale v posledních desetiletích jsme svědky toho, že naše křesťanská euroamerická civilizace svou identitu a své životodárné křesťanské kořeny většinově popírá. Často vědomě a cíleně tím, že určité zájmové skupiny či jedinci, za účelem ještě většího zisku, obratným zneužíváním masmédií nahrazují kulturu života kulturou smrti. Ve jménu svobody svobodu potlačují. Zlo povyšují na dobro a dobro prohlašují za zlo. Mnohem častěji však k sebezničujícímu popírání křesťanských kořenů a křesťanské identity euroamerické civilizace dochází takřka bezděčně tím, že dnes už většina občanů pokládá za smysl a cíl svého života spotřebu a zábavu. Více spotřeby a více zábavy. Chléb a hry. Více chleba a více her.

Pak ovšem není možno dobře vládnout. Neboť každá většinově ustavená vláda, která by se chtěla chovat odpovědněji vůči těm, kdo přijdou po nás, bude v prostředí formálně uplatňovaného všeobecného volebního práva potrestána většinou těch, kdo chtějí spotřeby a zábavy více. Vládnutí se pak stává namnoze službou těm, kdo si je dokáží koupit. Jen zcela výjimečně se podaří, aby - tu a tam – fungovalo jako paliativní péče o umírajícího.

Více chleba a více her způsobilo pád velkých a mocných říší a celých civilizací. Současná euroamerická civilizace tak není ani první a nebude patrně ani poslední civilizací z těch,  které si dobrovolně přivodily svůj zánik. To zní děsivě a byl bych raději, kdybych potkal někoho, kdo by mě dokázal přesvědčit, že se mýlím a že tento katastrofální scénář, který dostává stále zřetelnější obrysy, nenastane.
Nastane-li, pak přesto smíme doufat, že Bůh bude vždy na straně těch, kdo ho hledají.
 
D.G. Pavel Jajtner, říjen 2014