Komentář Pavla Jajtnera k celoživotnímu vzdělávání
Přijímání nových poznatků a vědomostí se týká nejen dětí školního věku. Vzdělávání je možné chápat jako celoživotní proces. Jak se k němu staví česká společnost a jaký je evropský kontext, tomu se v Komentáři týdne věnuje Pavel Jajtner, který v květnu loňského roku stanul v čele Evropské federace katolického vzdělávání dospělých. Naladíte v sobotu 15. 1. v 7:30 a 18:30, následující neděli v 1:45 a v pondělí 17. 1. v 10:00.
Celoživotní vzdělávání.
Kdybych se mohl znova narodit, chtěl bych se narodit ve Finsku. Ne snad proto, že bych neměl rád „vody po lučinách a bory po skalinách, zemský ráj to na pohled…“ Ne snad proto, že bych měl rád dlouhé a tuhé severské zimy a krátké dny bez slunce, ale spíše proto, že Finsko je jednou ze zemí, kde je nejnižší míra korupce a kde vzdělání opravdu něco znamená. Asi bychom u nás neměli tolik silničních pirátů, kdyby se nebylo možno vyhnout trestu za dopravní přestupek a kdyby provinilci platili pokuty ve výši úměrné výši jejich příjmů. Není snad třeba zdůrazňovat, že mezi vzdělaností národa a mírou korupce existuje příčinný vztah.
Pokud jde o vzdělání, nemám na mysli jen dobře propracovaný a funkční školský systém od mateřských škol po univerzity, ale také třeba pojízdné knihovny, lidové univerzity nebo uznávání vzdělání neformálního, tedy takového, ke kterému se člověk dopracuje jinak než vysedáváním ve školních lavicích.
U nás je třeba mít na všechno „papír“. Co na tom, že si všichni umíme představit třeba kuchaře, který nemá žádný výuční list, ale neformálně se u dobrého mistra jako pomocník naučil vařit lépe než někdo, kdo má výuční list a absolvoval učení s výborným prospěchem. Talent, kvalitní knihy a dobrý učitel nebo mistr mohou být lepší než nejlepší univerzity. U nás naopak mají břídilové s „papírem“ téměř bez výjimky přednost před schopnými „samouky“ v tom nejlepším slova smyslu. Alespoň do doby, než se projeví, jak to s jejich znalostmi a dovednostmi skutečně je.
Doba, v níž žijeme, žádá všechno hned. Mnohé světové banky musely chtít vydělat obrovské množství peněz hned. Následkem je světová finanční krize. Také od vzdělání se žádá, aby přineslo výsledky a plody hned. Protože vzdělání je investice a ta se musí co nejdříve zaplatit. Pokud už se tedy do celoživotního vzdělávání investuje, pak zejména tam, kde lze od vložených prostředků očekávat rychlou návratnost, jakou mají například rekvalifikační kursy. To je, bohužel, pohled, který redukuje člověka jen na jeho ekonomické uplatnění a lidský život poměřuje pouze ekonomickou výkonností jedince.
Ale ekonomický přístup je nepřijatelně zúžený. Bez ohledu na vložené prostředky, které ostatně nemusí bý nijak vysoké, je dobré se celoživotně vzdělávat. Investice do vzdělání nejsou nikdy vyhozené peníze. I lidé v důchodovém věku se musejí vzdělávat. Nejen proto, že svět kolem nich se mění neuvěřitelnou rychlostí a užitek z používání mobilního telefonu nebo počítače může mít člověk v každém věku, ale i proto, že prodloužení aktivního, plnohodnotného života znamená - mimo vší pochybnost - snížení nákladů přinejmenším v sociální oblasti. Nejen proto, že aktivní lidé jsou schopní lépe se postarat sami o sebe, ale i proto, že se vždy mohou uplatnit i v novém povolání a i tak prospět nejen sobě, ale i společnosti, v níž žijí.
V Evropské unii je určité všeobecné povědomí o užitečnosti celoživotního vzdělávání, které našlo své konkrétní vyjádření ve vzdělávacích programech Grundtvig. Frederik Severin Grundtvig byl dánský pastor, který se narodil v osmnáctém století a produktivní etapu svého života prožil ve století devatenáctém. Je otcem vize „lidové univerzity“. Tedy takové, která spíše než učence vychovává vzdělané lidi pro životní praxi. Programy celoživotního vzdělávání Evropské unie byly po něm a na jeho počest pojmenovány.
Desetiletí těchto evropských programů, na nichž se Česká republika začala podílet brzy po svém vstupu do Unie v roce 2004, ukazuje, jak je prospěšné celoživotním vzděláváním chránit - zejména stárnoucí lidi - před izolací a vyloučením ze společnosti, před diskriminací, před zhoršováním zdravotního stavu zaviněným nedostatečnými vědomostmi o tom, jak si zdraví co nejdéle udržet, před kriminalitou a sociální závislostí.
Osobně mám s programem Grundtvig dobrou zkušenost. Měl jsem možnost se seznámit s řadou uskutečněných projektů, kde vedle získání praktických dovedností a nového sebevědomí si lidé rozšiřují obzor tím, že se programy uskutečňují zásadně ve skupinách s mezinárodním složením. Sám jsem jeden program vzdělávání dospělých, jehož cílem bylo zlepšení znalostí naší nedávné historie a odstraňování předsudků do detailu vypracoval a podal. Co na tom, že nebyl přijat? To se stává, vždyť prostředků není nikdy dost. Nic to nemění na vůli pracovat dál a pokusit se o ještě lepší projekt příště.
Ale není jen Evropská unie. Je také naše domácí prostředí, kde máme opravdu co dohánět. Pokud vůbec Česká republika jako stát vydává na celoživotní vzdělávání nějaké finance, je to pouhý zlomek ve srovnání s vyspělým světem. Ekonomicky těžko vyčíslitelné přínosy v sociální oblasti si málokteří naši zákonodárci uvědomují. Akceptování rovnocennosti neformálního vzdělávání, jeho ověřování a hodnocení jsou u nás zcela neznámé. Jako občané bychom měli vyžadovat od svých volených zástupců v této důležité oblasti více.
Vzdělanější národ je nejen produktivnější, zdravější, odolnější a spokojenější. Je schopen také lépe čelit výzvám globalizujícího se světa, je schopen zvolit si dobrou vládu, která dokáže účinně potlačovat společenské patologické jevy, z nichž nejhorší je - u nás bohužel všudypřítomná - korupce.
Protože je začátek roku, kdy se sluší si dát nějaké předsevzetí a něco si přát, vyslovím jedno své předsevzetí a jedno přání: Chci usilovat o to, aby v naší zemi vzdělání mělo takové místo ve společnosti, jaké mu právem náleží a aby se nezapomínalo na vzdělávání celoživotní. Přál bych si, aby moji vnuci, pokud by se mohli znova narodit, se chtěli už narodit v naší jinak krásné českomoravské dolině.
Na Losím gruntě, 12. ledna 2011
Pavel Jajtner
