Komentář Marie Vymazalové: Rozjímání nad pašijovými obrazy

Nadcházející dny Svatého týdne nám opět obohatí liturgii pašijovými příběhy. Tento výpravný popis Kristových posledních dní nevstupuje do našeho života pouze během velikonočních svátků. Setkat se s ním můžeme kdykoli jindy, při pohledu na umělecká díla zobrazující právě Pašije – ať už se jedná o jeden z oltářních obrazů ve vašem kostele, o křížovou cestu tamtéž, či třeba o galerijní exponát při návštěvě výstav. Všechna tato umělecká díla spojuje jedno – že byla vytvořena především pro diváka, ve kterém měla vyvolat určité pohnutí, zamyšlení nebo otázky.

U mnohých uměleckých děl máme dokonce tyto důvody vzniku výslovně doloženy. Slavný Pašijový cyklus Karla Škréty, dnes uložený v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, vznikl netradičně od konce. Prvním dokončeným obrazem bylo totiž emotivní Ukřižování, následovaly obrazy Kristus na hoře Olivetské a Kristus před Kaifášem a před Herodem. V 70. letech 17. století je pak doloženo, že byly právě tyto čtyři malby z následně mnohem většího cyklu obrazů vystaveny o Velikonocích na hlavním oltáři jezuity spravovaného kostela sv. Mikuláše. A to proto, aby byly podkladem či podnětem pro rozjímání věřících. 

Samozřejmě, ne každý liturgický prostor nabízí taková díla jako je Škrétův cyklus. Věřím však, že každý kostel, i ten váš, motiv posledních dní Krista na zemi ukrývá. Stačí jen pozorně vnímat své okolí – prohlédnout si detailně postranní oltáře. Nebo si uvědomit křížovou cestu, kterou už naše oko může brát jako samozřejmou výzdobu stěn. Prohlédnout si třeba i okna, pokud jsou ozdobena vitrážovou výzdobou. Možná také pašijové příběhy letos vyslechnete ne v kostele, ale v prostoru svého obydlí, vzhledem k současné epidemické situaci. Naše moderní doba nám však dává netušené možnosti, jak i z tohoto prostředí k pašijovému příběhu přistoupit – prostřednictvím obrazů doma, křížem na předsíni a nebo i reprodukcí uměleckého díla na internetu.

A navzdory naší moderní době i my můžeme zakusit to, k čemu směřovali malostranští jezuité. A to přiblížit si Ježíšův příběh, nejen během poslouchání pašijí, vizuálně. A třeba i novým pohledem takto rozjímat nad příběhy, které známe natolik, že při jejich poslouchání nám pozornost může ochabnout. Každý umělec mohl ve svém díle akcentovat jiný rozměr. Na každého diváka díky jeho aktuální životní situaci může působit konkrétní motiv jinak silně. Důležité je však třeba umět se zastavit a zaposlouchat se do uměleckého díla, svého nitra i Božích slov. 

Velmi výmluvnou postavou výjevu Ukřižování bývá Máří Magdaléna – krásná mladá žena, která často objímá patu kříže. Ve středověkém umění je často vyobrazena s křečovitou bolestí srdce, která se zračí v její tváři. V barokní době je naopak pokojná, se slzami v očích, vzhlížející ke svému mrtvému Mistru. 

Mnohé diváky může naopak upoutat Panna Maria – někdy vyobrazena zhroucená pod křížem, jindy jako silná žena, ale i přesto s bolestí ve tváři. Matka, která už ve chvíli, kdy přijímala Boží vůli prostřednictvím archanděla Gabriela při Zvěstování, věděla, jak velký úkol na sebe bere. A i přesto odpověděla: „Staň se mi podle tvého slova.“ Vyobrazení motivu Zvěstování a Ukřižování je ve své podstatě s ohledem na Marii obdobné – v prvním případě mladá žena, v druhém již pokročilejšího věku, tiše přijímá vůli Boží. Motiv Panny Marie u kříže, tedy matky, která přišla o to nejdražší, o své dítě, byl natolik silný, že se postupem času ve výtvarném umění osamostatnil. Pannu Maria Bolestnou tak můžeme na uměleckých dílech vidět i bez onoho kříže, jako smutně vyhlížející ženu, buď s mečem ve svém srdci, anebo rozjímající nad nástroji Kristova umučení. I tento motiv je tedy výzvou pro nás věřící, jak k těmto příběhům přistupovat. 

Ale vraťme se k vyobrazení Ukřižování. Třetí hlavní postavou pod křížem je sv. Jan. Ten Jan, kterému Kristus řekl o Panně Marii: „Hle tvá matka.“ A naopak, Panně Marii o Janovi: „Hle tvůj syn.“ Ten Jan, který je v evangeliích označován jako „ten, kterého Kristus miloval". A ten Jan, který je tradicí ztotožňován s autorstvím posledního evangelia, ale i knihy Zjevení. Může být tedy pro nás určitou nadějí, člověkem, který vždy pevně stojí i v tak zlomové chvíli, jakou je ukřižování jeho Mistra. Má tolik síly, že je utěšitelem matky bez syna. A je nadějí pro budoucnost v bezvýchodné situaci, protože on sám má v dějinách spásy ještě mnohé velké úkoly. 

Na mnoha výjevech ukřižování můžeme nalézt ještě několik dalších postav, ukřižovaného lotra po pravici a lotra po levici – symboly hříšníků, obráceného a zatraceného. Nebo vojáka s kopím, později zvaného Longina, který Krista označil za skutečného Božího Syna. Ústřední postava pašijového příběhu v každém z uměleckých děl ale zůstává stejná – samotný Kristus a jeho oběť, která je podstatou naší víry.