Komentář Marie Vymazalové: Můžeme se v galerii modlit?

Komentář Marie Vymazalové: Můžeme se v galerii modlit?
19. června 2021 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

V Komentáři týdne, který na Proglasu vysíláme předposlední víkend před začátkem letních prázdnin, se historička církevního umění a proděkanka Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity Marie Vymazalová zamýšlí nad duchovním aspektem uměleckých děl a nad tím, zda k nám skrze ně může promlouvat Bůh.

Již mnohokrát mě při návštěvě galerie nebo muzea napadlo, jaká je škoda, že díla, na která právě hledím, již nejsou umístěna na svém původním místě. Že se nenacházejí v prostoru, pro který vznikla a ve kterém mnoho let žila, ať už se jednalo o paláce, kostely či lépe situované měšťanské domy. Nutno však dodat, že je to představa značně romantická. Mnohá umělecká díla již svůj původní domov nemají. Anebo mají, ale musela ustoupit uměleckým dílům řekněme „modernějším“, třeba jen o sto let mladším. 

Tento můj vnitřní romantický hlas je ale velmi rychle vystřídán hlasem praktickým. V galeriích a muzeích se o díla lépe postaráme, lépe na ně vidíme, máme k nim snazší přístup. Jaký hlas však převáží, pokud před dílem s náboženskou tématikou stane věřící odborník nebo věřící milovník umění? Co když k němu stejnou měrou promlouvá umělecko-historická kvalita i ono s dílem spojené transcendentno, které dalo často vzniknout celým náboženským kultům? Vyhraje pak hlas romantický anebo praktický? A je z tohoto zmatení cesty ven?

Sama sebe jsem se obdobně ptala minulý týden při studiu obrazu v jednom z pražských depozitářů. Když jsem shlédla všechny technické detaily malby, které jsem potřebovala prostudovat, uvědomila jsem si, že možná stojím před dílem, jehož kompozici navrhl před 400 lety význačný teolog. Že dílo bylo uctíváno a kopírováno a pak se na ně zapomnělo. A já si na ně svítím lampou v rohu depozitáře a možná po mnohaleté pauze opět znovu přemýšlím, jaký duchovní význam tento obraz pro věřící, kteří jej vytvářeli a kteří na něj hleděli, mohlo mít.  

Čeká nás čas dovolených a domácích i zahraničních cest, které nás do větších či menších galerií mohou zavést. Mohou nás tak přivést k dílům, která pro naše předky měla hluboký význam, který se však během času vytratil. Anebo si jeho odlesk můžeme přečíst na popisku v galerii, ale sami jej nemáme kapacitu vnímat pro přehršel dalších děl okolo. Myslím si, že zde si pro vnímání uměleckých děl, v tomto případě těch s náboženskou tématikou, můžeme vypůjčit jedno pravidlo, kterému se učí již naši studenti na škole. Nikdy nedokážete najednou projít celý Louvre a vnímat, ocenit a pochopit všechna díla, která jsou zde vystavena. Musíte si vybrat jeden segment, na ten se připravit a tomu se během své návštěvy věnovat. Jednoduše řečeno, zaposlouchat se pouze do jedné skupiny děl, která k nám může promlouvat. 

Ačkoli jsem se během svých toulek po různých evropských galeriích setkala již s mnoha uměleckými díly, která mně učarovala nejen díky své umělecké kvalitě a před kterými jsem strávila mnoho minut, někdy i hodin, až letošní jaro jsem poprvé zažila ten nutkavý pocit se přímo v galerii pomodlit. Navzdory proudícím návštěvníkům okolo, navzdory šedému panelu za uměleckým dílem i kustodce bedlivě střežící, zda jsem se k dílu příliš nepřiblížila. Setkání s uměleckým dílem tváří v tvář mi dalo možnost s ním navázat bližší, osobní kontakt. Ona Panna Maria, na kterou jsem hleděla, mě vybídla k modlitbě. Bylo to prostřednictvím sochy, tedy prostřednictvím uměleckého předmětu lidskou rukou vytvořeného. Ten mi však zprostředkoval zážitek mnohem hlubší. A proto jsem díky této zkušenosti přesvědčena, že je možné na otázku z názvu tohoto zamyšlení odpovědět „ano“. I když by mě to před rokem možná ani nenapadlo. Člověk mimo liturgický prostor dílo vnímá jinak. I svět okolo něj tepe v tu chvíli jinak. Ale to neznamená, že k nám dílo může promlouvat jen svými „technickými“ vlastnostmi. Protože nemluví jen dílo k nám. Kontakt je oboustranný. Během vnímání díla nejde totiž pouze o ně, ale i o diváka. Je to vzájemná komunikace založená nejen na prostředí, okolním světle a světě okolo nás, ale i například na naší osobní zkušenosti, současném rozpoložení i aktuální životní etapě. Je to skutečné setkání. 

A tak Vám přeji, abyste se i vy během letních cest zastavili v galerii nebo muzeu alespoň u jednoho díla, které už ztratilo svůj původní domov a podívali se na ně klidnýma očima a zklidněnou myslí. Možná k Vám za odměnu v tichu promluví.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony