Komentář Marie Vymazalové: Kultura české krajiny

Současná doba nám znemožnila to, čemu někdy říkáme „kulturní vyžití“. Epidemiologická opatření nám znemožňují navštěvovat divadla, galerie, muzea, kina či koncerty. Zbývá nám tedy vůbec něco pro ono „kulturní vyžití“? Anebo jsme odkázáni pouze na streamovaná divadelní představení, záznamy koncertů či bezedné filmové servery? Současný společenský vývoj kulturní prostředí velmi zasáhl a finanční újmu či úplnou ztrátu svého povolání budou hudebníci, herci i další přidružené profese pociťovat ještě několik let. Se vší úctou k darům, kterými nás tito nadaní umělci inspirují, baví a vzdělávají, bych se však dnes ráda nad nastalou situací zamyslela, pokud možno pozitivně. Co může tento výpadek kultury dát každému z nás? Můžeme se i nyní nějak kulturně obohatit? Zmizela kultura a její autentické prožívání zcela z našich životů?

Většinu z nás ani podzimní počasí nyní neodradí od víkendových vycházek v přírodě. Jakékoli vyžití, i drobná procházka v nejbližším okolí nám dokáže okořenit současný ztlumený až jednotvárný život. Vydáváme se však skutečně pouze za přírodou? 

Pokud se vydáváme do parků měst, zámků či samotných městských zahrad, ocitneme se v jasně vymezeném prostoru. Prostoru, který na první pohled upravila lidská ruka a jeho rozvržení vytvořila lidská mysl. Naši českou lesnatou krajinu však můžeme vnímat spíše jako něco více méně neudržovaného a lidskou rukou neovlivněného. Podzimní záplava listí, ve které se ztrácí i ty poslední známky vyšlapaných cest nás v tom mohou jen utvrzovat. Většina naší současné krajiny však jistým zásahem lidské ruky prošla. Tyto zásahy mohou být překryty časem, že je již nevnímáme jako něco uměle vytvořeného. Splývají nám s novodobou zástavbou, při letmém pohledu je přehlédneme a nezaznamenáme. To je případ těch nejstarších památek na našem území. Za těmi nemusíme vždy do muzea. Na lokalitách mnoha pravěkých hradišť se můžeme setkat s mohutnými valy, které na první pohled vypadají jako pouhá zvlněná krajina. Tím správným pohledem, v porovnání k rovné a vymezené ploše sídliště však pochopíme, že ono zvlnění byla obranná část lidského sídla. 

I pozdější doba nám však zanechala své stopy, které spatříme pouze s určitým nadhledem. Do české krajiny vložila nesmazatelnou stopu éra baroka. Ne nadarmo je tak často používán pojem „česká barokní krajina“. Prostor, který je cíleně naplněn estetickými prvky, které nejsou vždy jen osamocenými body v krajině. Nejsou to jen Boží muka, která náhodně míjíme. Nejsou to kaple umístěné bez rozmyslu. Sochy, které sochař náhodně umístil na podstavec. 

Vždy jsou osazeny v kontextu svého prostředí. Sochy nám často doplňují cesty, po kterých jdeme. Kaple jsou akcentem pahorku, na kterém stojí. Společně mohou i v prostoru krajiny na dálku jakoby komunikovat, jak dokazují například kaple fundované rodinou Šliků na Jičínsku, které společně v krajině vytváří pomyslný kříž. Jiné památky nám svou tvář otevřou až ve chvíli, kdy k nim přistoupíme z té správné strany a pohlédneme na ně plánovaným pohledem.  Barokní kostel ve Valči na Karlovarsku tiše ční nad svou obcí se svými dvěma majestátními věžemi. Pokud se však ke kostelu nevydáte z návsi, ale od dalšího kulturního bodu této části Čech, od města Chyše, otevře se Vám monumentální pohled na barokní fasádu valečského kostela, navíc umocněnou teatrálním sloupem Nejsvětější Trojice.  

Samotná naše krajina je tedy dědictvím našich předchůdců. Lidí, kteří obývali naše území mnohá staletí dříve. Avšak jejich práce a zásahy do krajiny jsou patrné dodnes. Nesmíme být jen slepí a hluší, abychom tuto kulturu, kterou nám naše krajina nabízí, nepřehlédli. A v tom se nám skrývá ten možný pozitivní pohled na současné dny. Omezené kulturní možnosti, které nás nadneseně řečeno „vyhání“ do přírody a naší české krajiny a nedostatek jiných podnětů nám dává možnost soustředit se při našich procházkách na to, co bychom v hluku a rychlosti běžného života mohli jednoduše přehlédnout – na zvlněnost krajiny, na linutí cest, které jí prochází, na komunikaci památek se svým okolím, a tedy i s námi. Stačí se jen zaposlouchat, jak k nám naše kulturní krajina a s ní i naši předci promlouvají.