Komentář Marie Kolářové: Po nouzovém stavu

Od tohoto pondělí se zase můžeme volně pohybovat po českých končinách, aniž bychom museli prokazovat účel naší cesty. Stejně tak se nemusíme obávat vysvětlování, pokud se nestihneme vrátit domů před devátou večer. Řada dalších omezení trvá a nikdo v současnosti není schopen stanovit horizont úplného návratu do standardního režimu, který jsme zažili loni v létě.

Můžeme se těšit ze znovu nabyté svobody pohybu, stejně jako můžeme být naštvaní na stále panující omezení. Záleží na zorném úhlu. Podobně jako při pohledu na sklenici, pro jednoho je z poloviny plná, pro druhého poloprázdná. Nemáme dostatek informací, abychom mohli odpovědně stanovit podmínky, za jakých lze provozovat maximum aktivit při současném minimálním šíření nákazy. Víme však jistě, že virus má stále potenciál uvrhnout nás do situace, kdy počet nemocných bude dramaticky stoupat. 

Nepřeháním, a ani netrpím zbytečnými obavami. Virus působí zákeřně nejen poté, co člověk onemocní, ale i svým předchozím šířením, které je nenápadné a začíná na směšně malých číslech. Ukolébává nás a vede k podcenění rizika. Po delší dobu jsou totiž počty nakažených lidí velmi nízké, v bodě zlomu však tempo nabude závratného zrychlení a my jen bezmocně sledujeme stále rostoucí počty nemocných a bohužel i mrtvých. Past exponenciálních čísel je záludná a mate i experty. Z loňského léta víme, jaké důsledky vyplynuly ze života bez jakýchkoliv omezení. Zatímco na začátku září jsme měli počet nakažených v řádu stovek za den, na konci října byl denní nárůst více jak deset tisíc. 

Obezřetné chování neznamená, že jsme vystrašeni. Zákeřnost viru nespočívá jen v jeho působení na naše tělo, ale i mysl. Mate naši komunikaci. Naše nespokojenost a frustrace, neříkám, že není oprávněná, je namířena proti stávajícím opatřením. Ta ale jsou sama o sobě užitečná a fungující. Opakovaným problémem je jejich opožděné nasazování spolu s absencí důrazu na základní principy preventivního chování. Namísto toho se zabředává do konkrétních detailních pokynů, přičemž některé z nich v jednotlivostech moc smyslu nedávají. Toto všechno redukuje účinnost opatření. Vláda neumí komunikovat, nerespektuje, že má před sebou dospělé lidi, kteří jsou v průměru docela odpovědní, a mnohdy s nimi jedná jako s dětmi. Připomenu výrok Antónia Costy, portugalského premiéra: „Když příjemce zprávy nechápe, co mu říkáte, tak je chyba na straně toho, kdo zprávu podává.“ Zatímco u nás jsme slyšeli různá obviňování a svalování viny na ostatní, premiér země, která na tom letos v lednu byla velmi špatně, pochopil, co je nejdůležitější při zvládání pandemie.

Přes všechno, co se u nás děje, se můžeme viru bránit. Nikoliv ignorací omezení, ale rozlišováním a bdělostí. Nedávno zde v komentáři Jiří Zajíc vysvětloval, jak se bránit dezinformacím. Musíme se naučit, jak ze všeho, co kde uslyšíme, vybírat ty relevantní poznatky. Naslouchat renomovaným odborníkům a hodnotit způsob jejich vyjadřování, zda je logické, věcné, klidné, zbavené zbytečného přehánění. Navzájem tyto informace porovnávat a nebrat vážně ty, kteří jsou jednostranně zaujati a manipulují, byť se třeba honosí tituly. Uvedu konkrétní příklad. V jednom rozhovoru jsem slyšela, jak dotyčný říká, že je zakázáno sportovat. Není to pravda. Sportovní aktivity jsou sice omezeny a jsou obtížněji dostupné, ale nikdy jsme nebyli uvěznění doma bez možnosti pohybu. Takovýto výrok je pro mě signálem brát dotyčného minimálně s velkou rezervou, jelikož má přinejmenším sklony přehánět. Jen připomínám, že v řadě dalších zemích byla po určitou dobu možnost pohybu omezena daleko tvrději než u nás. 

Pokud s námi komunikuje vláda jak s nedospělými, nesmíme odpovídat stejným způsobem. Odmítat pravidla, chovat se svévolně. I avizované rozvolnění neznamená, že nebezpečí pominulo. Není možné se ani spoléhat na kolektivní imunitu, protože je pravděpodobné, že jsme jí ještě nedosáhli, nehledě na to, že virus může stále mutovat. 

Chovejme se svobodně, nikoliv však ve smyslu, že existuje jediná svoboda, a to ta naše. Moje svoboda spočívá ve vztazích k druhým. Nemůžu být svobodný, pokud současně tím vstoupím do svobody jiného a tím ho, proti jeho vůli, omezím. Bojuji za vaši svobodu, říkal jeden člověk, který všude chodil bez respirátoru. Vůbec si zřejmě nedokázal představit, že jednak může jiné ohrozit, a i když by to byl někdo, kdo si je odůvodněně jistý, že není nemocný, protože se třeba nedávno vyléčil a má vysoké protilátky, nemá to napsané na čele a nezeptal se ostatních, zda je jim takové chování příjemné. 

Stále slyšíme o omezení vzájemných kontaktů. Pro mnohé z nás je to velmi těžké. Někdo preferuje setkání, byť s rizikem onemocnění. I zde bychom měli rozlišovat. Na misku vah obezřetně klademe psychický stav člověka trpícího samotou, rizika nemoci a podmínky, za jakých se setkáme. Nebát se onemocnění nemusí být hrdinství. Nikdo z nás si nemůže být jistý, že neonemocní a jaký průběh nemoci nastane právě u něj. Zda tedy svou nezodpovědností nepřispěje k dalšímu zatížení nemocnic. Můžeme toto období prožívat též jako přípravu na slavnost Seslání Ducha svatého a prosit o jeho dary, abychom se chovali moudře, uměli rozlišovat, byli pokorní, nebáli se a s láskou mysleli na své bližní.