Komentář Mariána Sekeráka: Krize v církvi

Pořad v souvislostech


Krize v církvi
Budeme vysílat

Komentář týdne
Komentář týdne
Komentář týdne
Vysílali jsme


Krize v církvi

Krize v církvi

Krize v církvi
Audioarchiv
13. října 2018 Komentář týdne Autor: Štěpán Havlíček

Komentář ve druhém říjnovém týdnu připravil politolog Marián Sekerák. Reaguje na události kolem sexuálních skandálů v katolickém prostředí. Zamyšlení Mariána Sekeráka vysíláme v sobotu 13. října 2018 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí od 10.00 hodin.

Krize v církvi, tak zní název jedné z aktuálních sekcí vlivného amerického webu National Catholic Reporter. Tato samostatná sekce čítající na desítky článků byla vytvořena krátce poté, co před časem začaly na světlo vycházet rozličné sexuální skandály kleriků po celém světě.

Zmiňme například msgr. Rogera Josephe Vangheluweho, bývalého biskupa belgických Brug, který sexuálně zneužíval své synovce. Dále dnes již zesnulého kardinála Keitha Michaela Patricka O'Briena, někdejšího arcibiskupa skotské diecéze Saint Andrews-Edinburgh. Ten pod tíhou důkazů ohledně sexuálních styků se seminaristy v závěru života přiznal, že nevedl mravní život důstojný kněze, biskupa a kardinála. Vzpomeňme také na emeritního arcibiskupa Washingtonu Theodora Edgara McCarricka, který měl před půlstoletím zneužívat mladistvé a mladé seminaristy, v důsledku čehož se nedávno úplně vzdal kardinálského titulu.

Poměrně nedávno byl velkou kauzou také případ dnes již zesnulého arcibiskupa polského původu Józefa Wesołowskeho, který působil jakožto apoštolský nuncius. Ten byl laicizován na základě rozhodnutí papeže Františka a vyšetřován civilními i církevními autoritami ze sexuálního zneužívání nezletilých během svého diplomatického pobytu v Dominikánské republice. Ve výčtu obdobných případů bychom mohli pokračovat samozřejmě déle. Ani celkový prostor komentáře by ale nebyl dostačující.

K aktuálnímu krizovému stavu úspěšně přispívá také emeritní apoštolský nuncius v USA, arcibiskup Carlo Maria Viganò. Ten před více než měsícem publikoval svůj první a před několika dny následně také druhý dopis – tzv. svědectví o pravdě. V obou případech se jedná o hanopis namířený proti současné hlavě církve. A ač byla jeho tvrzení a nařčení už i empiricky vyvrácena žurnalisty po celém světě, pořád si u části věřících užívá statusu jakéhosi církevního disidenta. A to společně s i u nás známým americkým kardinálem Raymondem Leem Burkem, který se rád a často veřejně stylizuje do role kritika hlavy církve.

Na Viganova nařčení už reagoval svým otevřeným dopisem i kardinál Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy. Jej mons. Viganò k reakci nakonec i přímo vyzval. „Drahý emeritní papežský vyslanče, řeknu ti na rovinu, že obviňovat papeže Františka z toho, že s plným vědomím kryl údajného sexuálního predátora a je tudíž komplicem korupce, která se šíří v církvi, a dokonce tvrdit, že není hoden pokračovat v reformě jako první pastýř církve, mi připadá neuvěřitelné ze všech hledisek,“ napsal v nezvykle ostrém dopisu a s papežským svolením kardinál Ouellet mons. Viganovi.

Prostředkem využívaným vnitrocírkevní opozicí vůči papeži Františkovi je zejména zpochybňování jeho autority. Někdy dokonce také platnosti jeho papežské volby. Na některých webech se o Svatém otci většinou nedočteme jinak než jako o „Bergogliovi“, o jeho blízkých spolupracovnících jako o „mafii“, přičemž nezřídka vidíme i jeho označování přímo za „heretika“. Začínají se objevovat dohady o tom, že úcta k hlavě církve je v podstatě pouze historickým plodem I. vatikánského koncilu z druhé poloviny 19. století. A tedy že papeže vlastně není třeba zas až tak respektovat. V rozhovoru pro web Vatican Insider se v tomto duchu vyjádřil Giuseppe Reguzzoni, jeden ze signatářů tzv. Correctio filialis, tedy synovského napomenutí. Jím několik desítek katolíků z celého světa loni nařklo papeže Františka doslova z „šíření bludů“ prostřednictvím své apoštolské exhortace Amoris laetita.

Paradoxem je, že donedávna se v uplynulých více než sto letech žádné takovéto útoky vůči papežům neobjevovaly. Málokdo uvnitř církve si dovolil zpochybňovat jejich autoritu. A pokud se tak stalo, rázně zakročila příslušná kongregace Římské kurie. Kritik byl odsunut na teologickou periferii. Nebo se dobrovolně stáhl sám.

Mnozí se dnes ptají, jaká je cesta ven z této krize. A zda vůbec svítí pro církev světlo na pomyslném konci tunelu. Je pravdou, že katolická církev prošla ve svých dějinách již mnoha krizemi. Včetně těch na nejvyšších místech jejího hierarchického vedení. Víme z minulosti o dobách trojpapežství, o tzv. kardinálech-synovcích, o zhýralých biskupech či vraždění ve jménu Kristově. To jsou vpravdě temné skvrny.

S krizovým managementem, řečeno moderním jazykem, už tedy církev má zkušenosti. Je patrné, že současný problém je systémový. Jeho řešení ale určitě nevede přes hledání vnějších nebo vnitřních nepřátel církve. To jí doposud nikdy nepomohlo. Ani v minulosti, kdy se obracela proti svobodným zednářům či tzv. modernistům. A nepomůže jí to ani dnes, když její část zarputile bojuje proti tzv. rodové ideologii nebo proti sexuálním menšinám. Nebo opět proti tzv. modernismu. Hrozí totiž, že zůstane pro zbytek světa, včetně české společnosti, ještě více nepochopena, zapouzdřena a izolována, než je tomu mnohdy nyní.

PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.