Komentář Kristiny Koldinské: Lidé na okraji společnosti

Milí posluchači,

předposlední neděli liturgického roku papež František vyhlásil jako Světový den chudých. Papež si zřejmě přál, aby po Roce milosrdenství něco zůstalo a celý Rok milosrdenství aby nesl plody pro život církve i v budoucnu. Snad i proto papež František nedelegoval tuto oslavu na církevní instituce, ale vyzval všechny věřící k opravdové oslavě tohoto svátku. Chudí měli být přijati jako přátelé, jako součást našich společenství. V mnoha farnostech se tak skutečně stalo a tento den jsme tak mohli prožít jako oslavu tajemného společenství křesťanů s chudými, založeného samotným Pánem, který se identifikuje s hladovými, žíznivými, nahými, nemocnými, vězni i těmi, kdo jsou na cestách.

V letošním poselství k tomu dni papež řekl, že tento den má být nepatrnou odpovědí celé církve, jež se obrací k chudým, aby se nedomnívali, že jejich volání mizí v prázdnu.“ Je skutečným paradoxem naší doby, že se o nadějích i strastech ve kterémkoli koutě světa můžeme dozvědět z tepla našich obýváků, přesto k nám velmi často volání chudých, nejen těch geograficky vzdálených nedolehne.

Kolik chudých, pokračuje papež ve svém poselství, se dnes podobně jako Bartimaios nachází na okraji cesty a hledá smysl ve své situaci! Očekávají, že se k nim někdo přiblíží a řekne: „Odvahu, buď dobré mysli! Vstaň, volá tě!“ Bohužel se často stává, že hlasy, které zaznívají, jsou naopak napomínáním. Jde o falešné hlasy, častokrát vedené fobií z chudých, považovaných nejen za nuzáky, ale i za lidi přinášející nejistotu, nestabilitu, nepořádek do každodenních zvyklostí, tedy za ty, které je třeba odmítnout a držet si od těla.“ Tolik papež.

Chudé si často i my křesťané držíme od těla, když se při pohledu na ně ptáme, podobně jako jeden mladík z evangelia, který se přišel Ježíše zeptat na věčný život: kdo je můj bližní? Je můj bližní opravdu ten, kdo zapáchá v tramvaji, když v těchto sychravých dnech jedu z práce? Je můj bližní ten opuštěný starý člověk v ústavu, se kterým nikdo neztratí ani slovo, protože si přece stejně nic nepamatuje? Je mým bližním romské dítě, které žije v některé z nechvalně známých ubytoven rozesetých po celé zemi, často bez vody a elektřiny, a má s mým dítětem chodit do školy?

Ježíš nás nikdy nesoudí za naše obavy či strachy. Svým evangeliem nás ale zároveň vyzývá, abychom se těchto strachů zbavovali. Papež František nás svými gesty, svými slovy neustále vyzývá, abychom otvírali brány svých srdcí i našich společenství, abychom privilegovaná místa rezervovali právě pro chudé a potřebné. V závěru svého letošního poselství říká: „Chudí nás evangelizují, když nám každodenně pomáhají objevovat krásu evangelia. Všichni se považujme za jejich dlužníky a podávejme si navzájem jedni s druhými ruce, aby se mohlo uskutečnit spásné setkání, které podporuje víru, činí účinnou lásku a uvádí naději, aby mohla s jistotou kráčet vstříc přicházejícímu Pánu.“

Kéž dokážeme v chudých a potřebných kolem nás vždy vidět Krista. V žádném evangelijním příběhu Ježíš neklade podmínky pro svou dobrotu a milosrdenství. Tak také my nemusíme podmiňovat dobro, které konáme vůči druhým, nemusíme zkoumat, kdo z nich si to více zaslouží. Můžeme se, podle evangelia přestat ptát kdo je můj bližní a začít se spíše dotazovat vlastního srdce, jak být bližními lidem kolem nás. Doba adventní, která před námi stojí, k tomu přímo vybízí. Zkusme být více bližními, zkusme, třeba se svým společenstvím, přijmout a potěšit ty, kteří nás dosud spíše obtěžovali.

Když změníme perspektivu, změní se i naše tvář a budeme radostnějšími svědky evangelia.

Krásný víkend a požehnaný začátek adventu.

Kristina Koldinská