Komentář Kristiny Koldinské: Křesťané a migrace dnes

Světovým děním v uplynulém týdnu otřáslo několik smutných zpráv. Zpráva, která tolik média nezaujala, znamená přitom utrpení obrovského počtu lidí (odhaduje se až 500 000), jsou ničivé následky cyklonu, který zasáhl Mozambik, Malawi a další země. Druhé největší město Mozambiku, Beira, bylo téměř celé zničeno. Tato přírodní katastrofa může být a zřejmě bude příčinou odchodu části obyvatel Mozambiku ze země. Jejich osud bude tak podobný osudům těch, jejichž příchod do Evropy mnohé země, včetně té naší, sledovaly spíše než se soucitem, s chladným odmítnutím, spíše než s ochotou otevřít náruč našich bohatých společností, se znepokojením a obavami o vlastní blahobyt. Označení „vítač uprchlíků“ je pro mnohého politického kandidáta polibkem smrti, nebo alespoň silným šťouchancem do kotníků, na diskurzu proti migrantům se v poslední době vyhrály nejedny volby.

Timothy Snyder ve své skvělé knize Tyranie říká: „vyhýbej se otřepaným frázím, které pronášejí všichni. Vyjadřuj se samostatně, i když třeba chceš říct totéž, co ostatní.“ Slova totiž mohou společnost uklidnit, ale i zcela rozložit, mohou být zdrojem útěchy, ale i velkého zranění. My křesťané především v postní době jsme zváni meditovat slova evangelia, která mají sílu proměnit náš život, pokud jim otevřeme naše srdce. Mohou to pak být naše slova a následně činy, které promění společnost, ve které žijeme a zacelí i možné šrámy.

Proměna, kterou bychom si mohli předsevzít v tomto čase, by mohla být třeba právě proměna našeho vnímání tématu migrace. Pojďme se o tomto fenoménu lépe informovat, není problém si najít reálná data o stavu migrace, o počtu přijímaných migrantů na jednotlivých kontinentech, ale i o kriminalitě připisované migrantům. Jako Sant´Egidio žijeme s imigranty více, než třicet let. Slyšeli jsme mnoho příběhů utrpení v zemích, odkud přišli, víme, že zažívají mnoho ústrků a těžkostí v zemích, kam se vydali a mohli bychom vyprávět mnoho šťastných konců cesty, do které se přidala lidská blízkost a přátelství.

Od roku 2016 Komunita Sant´Egidio vede velmi úspěšný projekt humanitárních koridorů, do něhož se po Itálii postupně zapojily i Francie, Belgie a Andora. Ano, tento projekt příjímá dokonce i Itálie a i současná, antimigrační vláda přijala před několika týdny další memorandum, které zajišťuje pokračování humanitárních koridorů. Dávají totiž smysl každému. Jejich podstatou je, že lidé z Komunity pomohou, většinou v uprchlických táborech v Libanonu, Maroku a Etiopii, vytipovat rodiny, které splňují definici zvlášť zranitelných osob, protože mají ve svém středu např. osiřelé dítě, nemocného, starého či postiženého. Tyto rodiny většinou nejsou schopné se vydat na riskantní cestu přes moře. Po bezpečnostním prověření ze strany úřadů přijímajícího státu se takoví lidé běžnou leteckou linkou dostanou do přijímajícího státu, kde S. Egidio většinou ve spolupráci s nevládními organizacemi garantuje integraci do společnosti, počínaje studiem jazyka a přijetím dětí do školy a konče navázáním vztahů s místními, což je základ k tomu, aby se nově příchozí cítil dobře a přijat. Mohli bychom vyprávět spoustu příběhů těch, kteří přišli a po prvním týdnu či dvou se oni sami rozhodli, že chtějí spolu s námi pomáhat chudým. Cítí vděčnost a chtějí vracet to, co dostali.

Právě v tomto aspektu bychom se od nich mohli učit. Lidé, kteří přijdou z války, se nerozmýšlí, zda mají dost času, zda budou v pohodě, když se potkají s těžkostmi a nadějemi někoho druhého. Jsou trochu jako ten Samaritán z Evangelia, který se sám, jako jediný z deseti uzdravených malomocných, vrátil k Ježíši, aby mu poděkoval.

Postní doba je příležitostí ke změně, příležitostí i ke změně postojů, která může vést k proměně našeho okolí. Kéž by i naše společnost, díky našemu přispění, dospěla k velikonocům lidštější a otevřenější. Věřte, nemyslím tím naivní či s růžovými brýlemi. Můžeme tak upevnit demokracii a svobodu, o které jsme před třiceti lety bojovali.
Požehnanou postní dobu, milí posluchači.

Kristina Koldinská