Komentář Kristiny Koldinské: Covidová samota a její dramata

Komentář Kristiny Koldinské - Covidová samota a její dramata

Pořad v souvislostech


Komentář Kristiny Koldinské: Covidová samota a její dramata
Budeme vysílat

Komentář týdne
Komentář týdne
Komentář týdne
Vysílali jsme


Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny
Audioarchiv
31. října 2020 Komentář týdne, 13+ Autor: Jana Kuklová

V Komentáři týdne, vysílaném před Památkou všech věrných zemřelých, vybízí právnička a členka komunity Sant'Egidio prof. Kristina Koldinská, abychom nezapomínali na seniory, kteří nyní kvůli pandemii koronaviru často umírají v osamělosti bez svých blízkých.

Ale já jsem mladý, mě se to netýká, nic se mi stát přece nemůže. Proč bych neměla chtít jít do baru, když mi covid s největší pravděpodobností nic neudělá, i když ho chytnu? 

S těmito i peprnějšími názory se lze setkat na sociálních sítích a řekněme si upřímně, i v našich rodinách či okruhu blízkých přátel, do nichž bychom to snad ani neřekli. 

Jak řekl papež František na jaře, covid nás učí, že jsme všichni na jedné lodi, že jeden druhého potřebujeme. Ano. Na téma společnosti v době koronavirové se toho řeklo a jistě ještě řekne mnoho negativního, všichni jsme unavení, nevidíme světlo na konci tunelu, čekáme, kdy na nás vybafnou další opatření. Vlastně už toho nekonečného desinfikování a nošení roušek máme dost, od vysedávání u počítače s dětmi, nebo pak i v rámci naší práce nás bolí záda. A spousta z nás je dramaticky samo. Dát si pivo přes skype nějak nezabírá, vlastně ani si volat není ono. Prostě se potřebujeme, potřebujeme se vidět, cítit fyzickou blízkost druhého. A právě tohle uvědomění nám může snad pomoci, abychom se jako společnost vydali jiným směrem, abychom se více semkli a cítili silnější solidaritu vůči sobě navzájem a také vůči těm nejslabším, o kterých jsme si leckdy mysleli, že s nimi nemáme nic společného. Máme. Žijeme na jedné planetě, dýcháme jeden vzduch, momentálně plný nebezpečného aerosolu. 

A do toho všeho přichází sychravý podzim a s ním památka všech zesnulých. I v této době se můžeme učit. Vzhledem k dramatickému nárůstu úmrtí na covid si letos budeme bohužel připomínat mnohem více lidí, než jsme si mysleli. Mnoho z těch, kteří teď umírají, přitom umírají sami, bez milované tváře, bez stisku milované ruky, obklopeni lidmi v divných mundurech, před kterými nelze než smeknout a držet nám všem palce, aby to vydrželi. 

Jen si to představme: žiju v domově pro seniory, kam za mnou moje rodina a jedna přítelkyně pravidelně chodí, vidím je aspoň jednou za týden, slyšíme se obden. Na jaře jsme se vidět nemohli, v létě za mnou sice chodili, ale v rouškách. Protože špatně slyším, moc z té návštěvy nebylo, obejmout se jsme totiž nemohli. V září domov zase zavřeli, a to ještě dřív, než byly zakázány návštěvy. A pak to přišlo. Strčili mi štětičku do nosu a druhý den přišli s tím, že jsem pozitivní. Jsem nervózní, koukám na televizi a čekám. Nikdo mi nic neřekne a nevysvětlí, začali mi nosit na pokoj studené jídlo, ani na toaletu nesmím. Bojím se. Za týden se mi přitíží a začnu špatně dýchat. Vezou mě do nemocnice. A tam už začínají ty mundůry. Jsem sama, nikomu nevidím ani do tváře. Jedna sestřička moc sympaticky huhlá, ale já jí nerozumím. I přes veškerou snahu těch skvělých lidí se začínám dusit. Jsem sama. Začínám se modlit. Jsem sama. Žádná teplá ruka, žádný známý hlas či vlídné slovo. Jsem sama a bez doprovodu odcházím k Pánu. 

Papež František ve své poslední encyklice Fratelli tutti napsal: „Viděli jsme, co se v některých částech světa přihodilo starým lidem kvůli koronaviru. Neměli takto umírat – krutě odhozeni. Neuvědomujeme si, že izolovat a opustit staré lidi a nechat je na starost jiným, bez toho, že by je láskyplně doprovázela jejich rodina, ničí a ochuzuje rodinu samotnou. Navíc, mladé to připravuje o nutný kontakt s jejich kořeny a moudrostí, které mládí samo o sobě nemůže dosáhnout.“

Když letos budeme vzpomínat na ty, kdo zemřeli, vzpomeňme i na tolik mužů a žen, kteří odcházeli z tohoto světa sami, se kterými se ani příbuzní nemohli rozloučit – ano, leckde jsou zakázány i pohřby. Potřebujeme jeden druhého, potřebujeme přímluvce, potřebujeme žít jako Boží lid. Jako Boží lid jsme totiž byli povoláni ke spáse. 

Buďte hodně zdrávi, milí posluchači a buďme vděční, když nejsme sami.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 11, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 11 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony