Komentář Kateřiny Šimáčkové: Úvaha o ochraně zvířat a přírody

Komentář Kateřiny Šimáčkové: Úvaha o ochraně zvířat a přírody
15. června 2019 Komentář týdne Autor: Filip Breindl

Církev v této době pořádá různé akce k 4. výročí vydání sociálně-ekologické encykliky papeže Františka Laudato si. Tématu vztahu člověka k přírodě se věnuje i Komentář týdne, který připravila soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková. Vysíláme v sobotu 15. června 2019 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli 16.6. ve 2.15 a 7.30.

Úvaha o ochraně zvířat a přírody

Chování konkrétního člověka ke zvířatům vychází zpravidla z toho, jak jím jsou vnímány. Bernard Rollin to výstižně vyjádřil tak, že základem našeho postoje ke zvířatům je především to, zda je vnímáme jako biomechanismy nebo jako lidičky v kožíškách. Obecně pak pozici člověka k ochraně přírody, krajiny, rostlinných a živočišných druhů nebo jednotlivého zvířete předurčuje jeho vlastní odpověď na otázku, zda je člověk ve vztahu k přírodě pánem, vetřelcem nebo spoluobčanem biotického společenství.  Teoretické uznání potřeby chránit přírodu či zvířata může být důležité, avšak jsou to spíše soucit s utrpením zvířete a stud nad ničením přírodních krás, tedy emoce, co vede lidi ke konkrétním skutkům ochrany. Míra empatie ovšem nebývá u všech lidí stejná.

V otevřené společnosti je třeba počítat s různými názory – od démonizace ochránců přírody jako ekoteroristů po schvalování útoků na místa, kde se provádějí pokusy na zvířatech. Přiznávám se, že největší obavy mám z úplného citového odcizení, z bezmyšlenkovité samozřejmosti, s níž lidé ke zvířatům a přírodě přistupují. Nebezpečí tohoto přístupu stoupá s růstem lidské populace, lidských potřeb, přání a technologických možností – asi nejsrozumitelněji můžeme tento odcizený pohled demonstrovat na běžně používaném pojmu „živočišná výroba“, vyjadřujícím instrumentální vnímání zvířat jako pouhých výrobních zdrojů pro potraviny. 

Oproti minulosti totiž dochází k vývoji, který postavení hospodářských zvířat spíše zhoršil. Ze zvířete, které žilo s rodinou, jejímž bylo cenným majetkem, se stal laciný předmět zemědělské velkovýroby. K tomu přistupuje nárůst množství společně chovaných zvířat, který přispívá k představě nedůležitosti jednoho z příslušníků stáda či hejna. Z krávy Stračeny či prasete Ferdy se stal předmět zemědělské velkovýroby snadno nahraditelný jiným kusem. Dříve rodina snědla za rok maso z jednoho prasete, teď je celé selátko zkonzumováno za jeden večer. Neuvědomujeme si, že jíme prasátka, kuřátka a kravky, ale na stůl dostáváme jen vepřové, kuřecí a hovězí maso. Právě nízká hodnota, zvěcnění i množství chovaných zvířat dnes způsobují v důsledku horší přístup k hospodářským zvířatům než v minulosti. O mnoho lépe na tom ovšem nejsou ani jiná zvířata. Tak například lidé sice přijímají různá opatření proti nedovolenému lovu vzácných divokých zvířat, ale současně přizpůsobováním přírody svým potřebám ničí jejich přirozené prostředí. Obáváme se o své zdraví, takže každý prací prášek musí být vyzkoušen na králíčcích nebo myškách, aby nám náhodou nezpůsobil nějakou alergii. Pokusy na zvířatech jsou odůvodňovány svou nezbytností pro ochranu životů lidí, nicméně toto odůvodnění se vztahuje jen na poměrně malou část prováděných pokusů. Téměř vždy lze výzkum provést alternativními metodami, ty jsou však dražší. A věda je pro náš též velmi důležitá, takže i základní výzkum přispívá k dobré prosperitě byznysu s pokusnými zvířaty.

Ale jaká je nejlepší cesta, jak této bezmyšlenkovité samozřejmosti čelit?

Mám pochybnosti o zavádění konceptu práv zvířat; možná reálnou ochranu zvířat proti zbytečnému utrpení, jemuž jsou vystavována, zajistí rychleji a efektivněji spíše zvýšení senzitivity společnosti k tomuto tématu, posílení práv jednotlivců a sdružení hájících zvířecí zájmy zprostředkovaně, zpřísnění sankcí za týrání zvířat a zvýšení standardů ochrany hospodářských a pokusných zvířat i ochrany přírody a v ní žijících divokých zvířat. Je mi velmi sympatický zájem mladé generace o téma klimatické změny, zatěžování planety odpadky i o ochranu zvířat. Věřím, že je veskrze dán zvyšující se jejich odpovědností vůči přírodě a Zemi.

Základ etiky lidských práv vychází z jednoduché maximy, dohledatelné ve všech náboženstvích i etických koncepcích – nečiň druhému, co nechceš, aby bylo činěno tobě. Mohla by být tato etická maxima využitelná i pro ochranu zvířat? Přece jen je pro člověka těžko představitelné, co by mohlo pociťovat zvíře jako konkrétní újmu obdobnou újmě lidské.

V křesťanství či buddhismu i obecně v debatách o tom, co člověku nemůže být vůči zvířatům dovoleno, je klíčovým tématem soucit a zákaz působit utrpení.  Všechny cítící bytosti mají společné to, že se snaží vyhnout utrpení. Věřící zpravidla zdůrazňují i morální odpovědnost člověka vůči přírodě, slovy Jana Pavla II.: „Ve vztahu k viditelné přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i mravním zákonům, které nelze beztrestně přestupovat.“

Někteří vědci, kteří se dříve podíleli na pokusech se zvířaty, či bývalí řezníci zmiňují svou vinu spočívající v podílení se na utrpení zvířat a vyzývají k jejich ochraně. Mezi jednoznačné potřeby zvířat, jejichž nenaplněním zvířata trpí, podle přírodovědců patří například potřeba pohybu, společenství vlastního druhu, přirozené stravy, střídání dne a noci, potřeba prostoru, přirozeného množení a rodičovství.

Pokud bychom tedy uvažovali o jakémsi univerzálním etickém základu pro úvahy o ochraně zvířat, byl by to imperativ zákazu působit utrpení živým bytostem. Vyšším stupněm tohoto požadavku by pak mohlo být právo zvířat na slušné zacházení. To by asi znamenalo rozšířit právnický a filozofický pohled na tuto otázku o úvahy etologů a biologů, abychom odhalili, co je pro jednotlivé druhy zvířat oním zbytečným utrpením či kýženým slušným zacházením.  

Další inspirativní pohled na přírodu a v ní žijící zvířata české veřejnosti nabídl hned v lednu 1993 při tvorbě české Ústavy Ludvík Vaculík, spisovatel, který vyjádřil nesouhlas s tím, aby v českém ústavním pořádku byla Země a vše, co na ní je, definováno jen jako životní prostředí člověka. Nic na Zemi nevzniklo a netrvá pro nás, nýbrž pro sebe. Navíc podle Vaculíka přece není možné, abychom spotřebovali a zničili Zemi lidem, kteří se teprve narodí. A pokud by snad právníci namítali, že příroda nemůže být subjektem práv, pak doporučil, aby za přírodu mluvil a jednal člověk, jenž se cítí být její součástí.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas

červen 2019

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony