Komentář Kateřiny Koubové: Žádná společnost nemůže žít bez důvěry

Konec roku jsem mohla strávit v Anglii. V londýnské Westminsterské katedrále mě zasáhl příběh mučendíka Johna Southwortha, katolického kněze ze 17. století. Vysvěcen byl v anglické škole ve Francii, načež odjel působit do Anglie, která katolíky v té době pronásledovala. Byl zatčen, odsouzen a uvězněn. O pár let později byl s některými dalšími kněžími předán francouzskému velvyslanci do exilu. Jenže později byl zase vystopován v Londýně, kde se věnoval chudým lidem a nemocným morem, uděloval jim svátosti a povzbuzoval je. V roce 1637 byl opět zatčen a o pár let později souzen. Soudce mu tehdy řekl, že důkazy proti němu jsou chabé, a pokud popře své kněžství, neodsoudí ho. To John Southworth odmítl, trval na své „vině“ s ohledem na ty, jimž jako kněz sloužil. Ztratil by jejich důvěru, možná by přišli o víru. A tak byl vykonán v roce 1654 trest smrti. Strašlivý, takový, jaký se dával největším zrádcům. Na místo popravy byl tažen koněm po zemi, pak byl natahován na skřipec a nakonec rozčtvrcen.

Jeho tělo odkoupil od kata španělský vyslanec a odvezl do Francie, kde bylo sešito a nabalzamováno. Když Francie a Anglie vstoupily o 138 let později do války (1793), lidé ve Francii jeho tělo raději ukryli do neoznačeného hrobu, aby je uchránili. Natolik byla jeho památka živá. Hrob byl objeven v roce 1927 a jeho ostatky navráceny do Anglie. Zde spočívá v kapli anglických světců hlavní londýnské katedrály. Ve 20. století byl beatifikován a svatořečen.

Člověk oněmí, když slyší o těchto příbězích. Samozřejmě mi hned vytanul na mysli osud našeho kardinála Berana. A nejen kvůli pronásledování a kvůli tomu, že se dlouho nemohl vrátit do vlasti ani po smrti. Ale i proto, že soud s anglickým knězem se konal 19. června, což je – i když v jiném století – klíčové datum i pro kardinála Berana. Tehdy mu komunistická tajná policie narušila bohoslužbu v katedrále a následně ho dvě desetiletí držela v tuhém domácím vězení.

Tito lidé se vydali cestou Krista. Přimkli se k němu tak, jak čteme u Sírachovce (25, 12): Bázeň před Hospodinem je počátek lásky k němu, důvěra pak je počátek přimknutí k němu.
Jakou měli oni dva víru a důvěru v Boha, když jí obětovali vlastní pohodlí i život? Ale neblahost komunistického režimu nespočívá „jen“ v pronásledování těch, kdo věřili v Boha. Komunisté nešli jen proti prvnímu přikázání. Oni zničili také důvěru člověka k člověku. S udavači v každém domě, na každém pracovišti a v každé škole jsme ztratili důvěru jeden k druhému. Člověk se stal člověku vlkem a přestal být bližním. A to mnohde trvá.

Toto si vždy uvědomím při pobytech v zemích, které něčím podobným neprošly, ve chvíli, kdy potřebuji pomoc, nebo i jenom stojím ve frontě. Jeden zde důvěřuje druhému, i když riskuje. My v Česku žijeme v jakési době post traumatické, důvěřovat druhému znamená pomalu slabošství až hloupost. Zkusme to změnit. Každý může začít od sebe. Vždyť největší důvěru nám dal Bůh sám. Vysílá nás v jeho jménu předávat jeho poselství o tom, že jsme si bratry a máme jednoho Otce.

K důvěře a odvaze vidět druhé jako bratry, i když jsou rozdílní, vybízeli v promluvách o Vánocích nejen papež František, ale i slovenský prezident Kiska, anglická královna nebo převor komunity v Taizé, bratr Alois. Buď od sebe opisovali, nebo snad vystihli ducha doby?

Kateřina Koubová