Komentář Jiřího Zajíce: Jak církev komunikuje

Komentář Jiřího Zajíce: Jak církev komunikuje
29. května 2021 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

V posledním květnovém Komentáři týdne se publicista a pedagog Jiří Zajíc zamýšlí nad otázkou, jak katolická církev komunikuje se společností a co tuto komunikaci ztěžuje. 

Minulý týden se v českém mediálním prostoru s určitým překvapením probírala otázka, jak je možné, že bývalý předseda ČBK Dominik Duka a současný předseda Jan Graubner mají na jednání členky Rady ČT Hany Lipovské značně odlišný náhled. Zatímco Dominik Duka už rok opakuje, že za svým návrhem Hany Lipovské stojí, neboť je z dobré katolické rodiny, je to osoba morální a na slovo vzatá odbornice na ekonomii, Jan Graubner zcela otevřeně vyjádřil své zklamání z toho, jak si dotyčná v Radě ČT počíná, a dokonce ji vyzval, aby zvážila rezignaci. Tímto samotným případem se ovšem dnes nechci zabývat. I proto, že minulou středu jsem na to téma diskutoval v pořadu Proglasu 13+ s mediálním poradcem Dominika Duky Štěpánem Robem.

Vede mě to ale k pokusu zamyslet se nad širším tématem, jehož je právě popsaná příhoda jen jedním střípkem celkové mozaiky. Totiž nad tématem komunikace naší katolické církve se společností. Samozřejmě, že opravdu seriózní pojednání k této problematice je na pořádnou knihu a ne několik minut rozhlasového komentáře. Vyberu si tedy jen tři roviny, přičemž vyjdu z textů dokumentů, které sama katolická církev přijala.

V předmluvě ke koncilnímu Dekretu o sdělovacích prostředcích Inter mirifica její autor Oto Mádr konstatuje: "Vždy bude mít zcela podstatnou úlohu osobnost toho, kdo komunikuje jako hlasatel nebo i jen nositel víry. Odpuzuje uzavřenost, povýšenost a bojovnost nebo i jen nedostatek nezištného zájmu o druhé." To je od muže, který byl nezpochybnitelnou autoritou katolického disentu velký požadavek. Rozhodně tváří v tvář tomu, jaká byla běžná úroveň komunikace katolické církve se společností v době, kdy to napsal – a bohužel i dnes skoro po 30 letech. Poslechněte si to ještě jednou: "Odpuzuje uzavřenost, povýšenost a bojovnost." Samozřejmě – když sledujeme, jak komunikuje současný papež František, tak vidíme, že opravdu je možné se těmhle ničitelům dobré komunikace církve se společností vyhnout. Ale je tak tomu u nás pravidlem? A Oto Mádr ještě pokračuje: "Pavel VI. požadoval od hlasatelů, aby byli také svědky. Svědek je ten, komu se dá věřit, protože má víru nejen v ústech, ale v celé bytosti: je pravdivý. Vedle pravdy přitahuje láska." Docela často si my katolíci stěžujeme, že nám společnost nerozumí, že média nemají zájem o naše myšlenky a stanoviska, že nás ostatní vlastně ani neposlouchají. Jenomže není vada v tom, že jsme až příliš často nedůvěryhodní? Buď proto, že nám chybí onen nezištný zájem o druhé – a naopak vypadáme jako bychom je chtěli „lanařit“ do svého spolku, – nebo se místo odvážného svědectví „o vlastní naději“ schováváme za nesrozumitelné a sterilní teologické haraburdí. Skutečný svědek bez zadních vrátek je samozřejmě zranitelný. Kdo z nás katolíků k tomu ale má dnes skutečně odvahu? Kdo to opravdu umí? Jenomže pouze takový svědek je důvěryhodný.

Druhá rovina, kterou jsem si vybral, protože je po mém soudu nutnou podmínkou dobré komunikace církve se společností, je komunikace uvnitř církve. K tomu dokument Communio et progressio mimo jiné říká: "Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání." A dále cituje papeže Pia XII.: „Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící“. Jak je to s veřejným míněním u nás v české části katolické církve? Možná mám smůlu, ale skoro nic takového nenacházím. Před plenárním sněmem na přelomu tisíciletí se určitý pokus vzedmul, ale byl ukončen velkým zklamáním desetitisíců aktivních účastníků sněmovních kroužků. A teď už se dlouho potkávám jen se spoustou nespokojených hlasů – laiků vůči kněžím a biskupům, kněží vůči laikům a biskupům, občas i biskupů vůči ostatním – ale to není žádné skutečné veřejné mínění, které by bylo živnou půdou pro „sensus fideí“. To totiž vyžaduje určitou kulturu dialogu, která není paralyzována onou „nesvatou trojicí“ uzavřenostpovýšenostbojovnost. Papež František teď vyhlásil novou formu synodního procesu, který nutně fungující veřejné mínění v církvi vyžaduje. Tak jsem zvědav, jak se s tím u nás vyrovnáme. Zda biskupové budou mít opravu odvahu „pustit to mezi lidi“, a současně zda laici to také budou vyžadovat a zodpovědně a partnersky se toho chopí.

Tu třetí rovinu komunikace vyzdvihuje Communio et Progressio následovně: "Církev vidí naléhavou nutnost, aby sama nabízela příjemcům výchovu ke správnému užívání sdělovacích prostředků, která bude nesena křesťanským duchem. Tím slouží samotné sociální komunikaci, neboť jen dobře vyškolení příjemci mohou vést se sdělovacími prostředky účinný dialog a dát najevo své nároky na kvalitu jejich nabídky." Tohle tedy vyšlo skoro přesně před půlstoletím. Jestlipak za tu dobu pokročila církev u nás ve schopnosti nabízet příjemcům výchovu ke správnému užívání sdělovacích prostředků? Ano – Katolický týdeník, Proglas, TV Noe a pár odborných časopisů se o něco snaží, ale je to spíš takové partyzánské úsilí. Nic, co by mělo všeobecnou podporu a bralo se jako jedna z hlavních priorit naší církve. A přitom by to bylo nesmírně třeba. Vždyť míra zaplevelení veřejného prostoru záměrnými útoky na pravdu narostla za těch 50 let neuvěřitelným způsobem. Kdo přitom má vzdělávat dospělé lidi v mediální gramotnosti? To musí být instituce, která je s těmi lidmi v osobním kontaktu. Církve jsou z toho hlediska zvlášť vhodným prostředím. Bohužel na nic systémového jsme se jako katolická církev dosud nezmohli. Také to nese trpké plody: mnozí katolíci jsou velmi aktivními šiřiteli všemožných dezinformací.

Je tedy vidět, že máme v oblasti komunikace církve se společností i uvnitř církve mnoho co dohánět. Máme přitom možnost na papeži Františkovi vidět, jak se to má dělat správně. Je to od něj takový poněkud zvláštní, ale velmi důležitý výkon „učitelského úřadu“. Je ovšem třeba mu méně tleskat a o to více jednat podobně jako on. Týká se to nás všech. Biskupů, duchovních, řeholníků i laiků.

Jiří Zajíc pro Radio Proglas

 

NyníHudební siesta
Skladba: Koncert pro housle a orchestr A dur D 90 - Allegro assai; Autor: Tartini Giuseppe; Dirigent: Vashegyi György; Sóla: Paulik László - housle
13:00Zprávy Proglasu, počasí
13:0513+
13:30Písně
13:45Dnešek v kalendáři
14:00Třikrát z Proglasu
14:30Písničky pro hezké...

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony