Komentář biskupa Baxanta k začátku postní doby

Před nedávnem jsme se z Vatikánu dozvěděli, že s ohledem na pandemii, zasahující celou církev na tomto světě, je zvolena jistá úprava udělování popelce, jak tomu bývá vždy na začátku postní doby. Právě ve středu tento týden, tedy ve středu Popeleční, začala i letošní svatopostní liturgická doba se zmíněnou úpravou, spočívající v docela malé drobnosti. Udělovatel popelce popelec posvětil, pronesl při tom slova „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ nebo „Čiň pokání a věř evangeliu“, a pak již bez pronášení těchto slov jednotlivě každému příchozímu popelec uděloval. V posvátné tichosti. Rád připomínám, že popel se sype, olejem se maže. Proto jsem se už před dávnými lety přidržoval při udělování popelce způsobu spíše sypáním na hlavu než mazáním na čelo věřících. Nikomu však tuto volbu udělování symbolu pokání, kterým popel je, nevnucuji.

Letos by se zdálo, že když se způsob udělování popelce upraví, že se kvůli pandemii spolu s tím upraví i způsob prožívání svatopostní doby jako takové. Nestalo se tak. A proč taky? Půst má svůj význam i mimo postní dobu už tím, že jako kající čin nás uschopňuje uvědomit si smysl sebezáporu, sebekázně a křesťanské disciplíny života v následování Krista. „Chceš-li, vezmi svůj kříž a následuj mne…,“ mohli bychom si Ježíšova slova připomenout a pokusit se je vztáhnout na sebe: „Chci-li Ježíše následovat, a to chci, pak nemohu jinak než se ovládat, sám sebe zkáznit, prostě mít svůj život pod kontrolou zásad evangelia.“ Postní období letos nevypadne, nepřeskočíme je, abychom měli dříve Velikonoce. Nemůže tomu tak být ani ve zcela konkrétní situaci probíhající pandemie. Ona sama o sobě byla a je pro mnoho našich současníků (a třeba i pro mnohé z vás) obdobím těžkým, bolestným a nepochopitelným. Zůstává totiž mnoho nezodpovězených otázek týkajících se lidského života samého. A je tomu tak vždycky, že mnoho otázek ponechaných bez odpovědí vytváří neklidnou a tíživou, nejistou atmosféru vzájemného soužití s lidmi.

Předně je třeba zdůraznit, že proběhlá a stále ještě probíhající vážná epidemie, resp. pandemie, se všemi omezeními zasahujícími téměř do všech oblastí života lidské společnosti i života náboženského, především pak křesťanského, nemůže uspokojit základní právo člověka na důstojný život, prožívaný ve svobodě. K tomu však nutno připojit i skutečnost oprávněného nároku křesťanů a všech věřících v Boha na liturgii, veřejně konanou bohoslužbu, resp. bohopoctu. Na Pána Boha bychom v době pandemie měli myslet tím více!

Svatopostní doba neztrácí v pandemickém čase nic na své naléhavosti žít askezi a pokání ve smyslu obrácení se na Boha, byť by se někomu mohlo jevit, že toho je už až příliš. Příliš odříkání, příliš omezování, příliš zákazů. „Co z radostí tohoto života nám ještě zbyde?“ může se tak leckdo ptát. Uvědomělé svatopostní snažení má poněkud odlišný charakter než jen zakazující a omezující opatření. Je dobrovolně zvolené, vyrůstá z přijaté zodpovědnosti dospělého křesťana za svět a lidstvo, je rozhodnutím svůj život nepromarnit, ale i ve smyslu křesťanské kázně a duchovního tréninku být ve zdatné kondici pomáhat druhým, slabším, postiženým, nemocným, opuštěným, nemajetným, zarmouceným, žijícím v beznaději. Jim neprospěje slaboch a „třtina větrem se klátící“, ale ten, kdo podobně jako starozákonní Samuel přesvědčivě a odhodlaně nakonec Hospodinu odpoví: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá!“ nebo pohotový prorok Izaiáš: „Zde jsem, Pane, mne pošli.“

Všechna značně se projevující únava z již neúnosně protahujícího se času pandemie se v letošní svatopostní době může začlenit do jinak obvyklých každoročních skutků pokání. Činit pokání není žádná selanka života. Nečiníme však pokání pro pokání. Křesťanský styl pokání není hra na zbožnost a už vůbec ne na kajícnost. Ta může být jedině opravdová, nepředstíraná, avšak právě proto účinná. A věrně zachovávat epidemická opatření s vědomím, že tím dáváme příklad ohleduplnosti i statečnosti v sebeovládání, je nepochybně neklamným svědectvím, že to s Bohem myslíme vážně a že lidem skutečně chceme být nablízku.   

                                                          Jan Baxant, biskup litoměřický

foto: Petr Macek, Člověk a víra