Komentář Benedikta Mohelníka: Rok s covidem

Komentář Benedikta Mohelníka: Rok s covidem

Pořad v souvislostech


Rok s covidem - komentář Benedikta Mohelníka
Audioarchiv
27. února 2021 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

Nad tím, co do našich životů přineslo posledních dvanáct měsíců, kdy se světem šíří pandemie onemocnění covid-19, uvažuje v posledním únorovém Komentáři týdne proděkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a bývalý provinciál českých dominikánů Benedikt Mohelník.

Už rok žijeme způsobem, který zásadně ovlivňuje šíření nákazy covid-19. Míra dopadu na každého z nás může být velmi různá, a ještě rozdílnější bude naše prožívání. Ale nejspíš se nenajde nikdo, koho se nastalá situace vůbec netýká.

Pohled každého z nás směrem zpět na uplynulý rok bude poněkud jiný. Zobecňování je vždy ošemetné. Následující úvahu chápejte jako sdílení osobních postřehů a prosím, abyste si je kriticky protřídili. 

Mohli bychom mluvit o církvi a školách v online prostředí, o hodnotě lidských kontaktů, o prověřování naší zbožnosti. 

Co jsem se za tu dobu naučili? 

Těžiště své úvahy bych rád položil na slovo solidarita. Možná nejsme úplně zvyklí používat toto slovo, když mluvíme o osobním duchovním životě. Co do obsahu přesto patří k nejdůležitějším, na nichž stojí naše křesťanská víra. 

V listě Římanům svatý Pavel učí, že všichni lidé zhřešili v jednom Adamovi, a proto všichni propadli smrti. A podobně všichni mohou dosáhnout ospravedlnění a mít podíl na věčném životě díky jedinému člověku, Ježíši Kristu. Zlověstné spojení v jednom přemáhá jiná solidarita, kterou je vydanost jednoho za všechny a ve prospěch všech. A v dopisu do Korintu Pavel píše: „Kristus byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,9)

Papež ve své poslední encyklice Fratelli tutti působivým způsobem vykládá podobenství o milosrdném Samaritánovi. Svůj výklad uzavírá takto:

„Víra má nevýslovnou moc inspirovat a živit naši úctu k druhým, protože věřící přicházejí k poznání, že Bůh miluje každého člověka nekonečnou láskou… My také věříme, že Kristus prolil svou krev za všechny a za každého z nás a že nikdo nestojí mimo jeho všeobjímající lásku. Jestliže dojdeme až k základnímu prameni této lásky, kterým je vlastní život trojjediného Boha, setkáváme se se společenstvím tří božských osob, původem a dokonalým vzorem veškerého života ve společnosti. … Pro křesťany mají Ježíšova slova ještě hlubší smysl. Naléhají na nás, abychom v každém z našich opuštěných nebo vyloučených bratří a sester poznávali samotného Krista.“ (Srov. FT 85)

Solidarita je pojem, který jsme si během probíhající pandemie mohli, a nadále budeme moci, osahat takřka vlastníma rukama. 

Objevilo se mnoho a mnoho Samaritánů, bez ohledu na víru, kteří si všímali těch, kdo potřebovali pomoc, a sami přiložili ruku k dílu prostě jen proto, že někdo z lidí v jejich okolí byl v nouzi. Viděli v potřebném svého bližního. Roušky, nákupy, sousedská výpomoc…

Mezi projevy solidarity musíme počítat i ohleduplnost při dodržování různých hygienických opatření, která brání šíření nakažlivého viru. Nesolidarita naopak může přinést neblahé důsledky do života lidí, na které jsme ani v tu chvíli ani nepomysleli. 

Objevila se řada iniciativ na podporu zdravotníků. Byly to projevy vděčnosti a podpory, donesené buchty a kafe. Restauratéři nabízeli jídlo zadarmo, jiní nakupovali ochranné pomůcky.

Solidarita odehrávající se na rovině vztahů mezi jednotlivci je nesmírně důležitá. Ulehčuje konkrétní lidem v bezprostředních potřebách. Polidšťuje nás to.

Kromě toho jsou zde situace, které zdaleka přesahují možnosti jednotlivce. Mnozí lidé, kteří se ještě donedávna dokázali postarat sami o sobe a své rodiny a kteří dávali práci dalším, se najednou ocitli se svázanýma rukama. Nenesou odpovědnost za epidemickou situaci o nic více než ostatní občané v naší zemi. Přesto nesou mnohem bolestnější následky. Myslím na živnostníky, menší podnikatele, obchodníky, na lidi pracující v kultuře a službách apod. 

V situacích nouze a ohrožení je solidarita prvním úkolem, kterého se má efektivně zhostit stát. Rok je docela dlouhá doba na to, abych si udělali představu, jak stát v této úloze obstál. V demokratickém politickém systému není solidarita organizovaná státem volitelnou nadstandartní položkou.

Zdravotníci, především pečující o „kovidové“ pacienty, ale nejen oni, jsou na pokraji sil. Stát jim sliboval odměny za namáhavou práci. Dosud se dočkali jen dalšího a dalšího odkládání o měsíce, kdy jim slíbené peníze vyplatí. 

My, kteří se hlásíme ke Kristu, bychom měli mít zvláště jemný cit pro solidaritu. A to nejen na bezprostřední lidské rovině, ale také v její společenské dimenzi. Krizové situace jenom ukážou v jasném světle, jestli lidé ve vrcholných pozicích vedení státu smysl pro solidaritu mají. Určitě se jí ve vypjatých momentech nenaučí. Na to je příliš pozdě. Nikdy nevíme, co v budoucnosti přijde. Proto naše odpovědnost začíná v okamžiku, kdy se rozhodujeme, komu svěříme politickou odpovědnost ve společnosti. Je pozdě lamentovat ve chvíli, kdy se účinné solidarity nedostává těm, kdo ji opravdu potřebují a jsou na ní existenčně závislí. Schopnost myslet v kategoriích solidarity musí být jedno z hlavních kritérií našeho rozlišování.

Náš duchovní život, je-li opravdový, nemůže být odtržený od obyčejností přítomného světa. Můžeme-li se v aktuální krizi něco naučit, mělo by to být posílené vědomí odpovědnosti za solidaritu. Díky této krásné ctnosti je možné připravit pro všechny lidi takové podmínky, že v nich budou zakoušet doteky Boží lásky prostřednictvím doteků rukou svých bližních.

Jestli jsme se to opravdu naučili, se teprve ukáže. 

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 15 a v 18 hodin

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony