Glosa arcibiskupa Graubnera: Křesťanství a islám

Glosa arcibiskupa Graubnera: Křesťanství a islám
22. dubna 2016 Komentář týdne, Události Autor: Filip Breindl

O vztahu dvou největších světových náboženství, křesťanství a islámu, uvažuje ve své dubnové glose pro Radio Proglas olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Vysíláme ji tuto sobotu 23. dubna 2016 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

V souvislosti s uprchlickou krizí se objevila i diskuse o náboženské blízkosti islámu. Jak už to bývá, znějí názory různé a někdy i velmi odlišné. Dokonce i od některých kněží je slyšet na jedné straně, že máme jednoho Boha, i když se naše poznání v něčem liší, takže není problém se spolu modlit. Na druhé straně se ozývá, že papež Jan Pavel II. neměl být svatořečen proto, že byl k muslimům příliš vstřícný, když je spolu s mnoha dalšími náboženstvími pozval do Assisi k modlitbám za mír, že dokonce musel upadnout do církevních trestů. Přitom tito kritici přehlížejí, že nešlo o společné modlitby, že každá skupina se modlila po svém a zvlášť.

Potěšilo mě, že jsem byl požádán o udělení církevního schválení k vydání brožurky s názvem Křesťan a islám, která se snaží najít velmi vyváženou odpověď. Pracovalo na ní deset teologů a filosofů z pěti různých fakult a ze tří křesťanských církví. Důležité je, že jasně odlišují náboženství od terorismu a nepředstavují jen křesťanský pohled, ale i muslimský.

Zatímco někteří křesťané vedeni ochotnou vstřícností by byli schopni se s muslimy modlit, muslimové by společnou modlitbu s křesťany považovali za odpad od své víry. Čím je to? Například rozdílnou představou Boha. Bůh křesťanů je ve třech osobách, které jsou ve stálém dialogu. Lidé stvoření k obrazu Božímu vnímají, že jsou povoláni ke vztahu lásky, k dialogu, ke společenství. Bůh muslimů je jedna osoba, žádné společenství. Křesťanská otevřenost nás vede k tomu, že hledáme na druhých, co nás spojuje, jak to můžeme vyčíst z deklarace II. vatikánského sněmu Nostra aetate. V muslimské literatuře takové vstřícné postoje vůči křesťanům nenajdeme.

Můžeme se spolu modlit? Křesťanská modlitba je nemyslitelná bez Krista. I když se obracíme k Otci, prosíme skrze Syna v Duchu Svatém. Bůh se nám dává poznat skrze Syna, který je tváří milosrdného Otce. Ten za nás přinesl smírnou oběť a svou smrtí nás vykoupil. My víme, že v nikom jiném není spásy. Korán sice hodnotí Ježíše jako proroka, ale ne jako pravého Božího Syna. Oni nevěří, že jsou vykoupeni. Modlit se s nimi jejich způsobem by znamenalo zapírat svou víru v Ježíše jako Vykupitele a jednorozeného Božího Syna.

Ze stejného důvodu se nemodlíme společně ani s judaisty – židy. My sice používáme mnoho biblických textů ze Starého zákona, ale vysvětlujeme je ve světle Nového zákona, který je naplněním Starého. Modlíme se žalmy, ale přidáváme k nim: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému. Tím jasně ukazujeme, že je čteme jako křesťané.

Nejde o to, abychom se vymezovali proti jiným, či stavěli hradby, ale abychom mohli vést dialog, musíme jasně vědět, kdo jsme a komu jsme uvěřili. Chceme-li navazovat vztah s jinými náboženstvími, musíme znát také je a umět je respektovat. Pokud by se žid nebo muslim modlil s námi našim způsobem, nebyl by to náš, ale jeho problém, protože svou modlitbou by se projevoval jako křesťan a postupně by se stával křesťanem. V podobném nebezpečí by byl křesťan, kdyby přijal nekřesťanský způsob modlitby.

Tu bych rád odbočil k jinému tématu, na který narážím u některých křesťanů, kteří přijímají nauky o převtělování a touží po nirváně. Při tom si vůbec neuvědomují, že vlastně odmítají Ježíše, že neuznávají vykoupení, nebo jím dokonce pohrdají, když si myslí, že se očistí sami svým utrpením a převtělováním, že najdou pokoj a štěstí bez Krista. Otevřenost a vstřícnost je základním znakem křesťanů, kteří poznali Boha jako Lásku. Ale láska musí umět říkat i ne a musí vědět, co je věrnost.

V současném setkání s jinými náboženstvími vidím především výzvu k upevnění vlastní identity. A to nejen ze sebeobrany či kvůli ochraně křesťanských hodnot. Evangelium sv. Matouše končí velkým úkolem, který dal zmrtvýchvstalý Kristus svým následovníkům: Jděte do celého světa a získávejte za učedníky všechny národy. Pokud neplníme jeho příkaz, který má váhu poslední vůle, nejsme správnými křesťany. On nám přeci svěřil poklad určený všem. Nechat si ho jen pro sebe by bylo ošklivě sobecké.

Postmoderní kultura, která všechno relativizuje a klidně klade vedle sebe věci neslučitelné, jako vědu a šarlatánství, či astronomii a astrologii, považuje toleranci či politickou korektnost za nejvyšší hodnotu, podkopává vlastní identitu a ztrácí budoucnost i naději. Naopak návrat k věrnosti evangeliu, které se vtěluje do skutků, je jedinou cestou k oživení křesťanské kultury, která z evangelia vyrostla, i schopnosti skutečného a pravdivého dialogu, sociální pomoci potřebným i k odvaze stavět mosty porozumění.

pro Radio Proglas arcibiskup Jan Graubner, duben 2016

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony