Co takhle dát si diecézko
Květná neděle byla už před sedmadvaceti lety prohlášena Světovým dnem mládeže. Na sobotu před poslední postní nedělí tedy připadají diecézní setkání mladých lidí. Nad významem těchto akcí se zamýšlí Jiří Zajíc, zástupce ředitele Národního institutu dětí a mládeže. Komentář vysíláme v sobotu 31. března 2012 v 7.30 a v 18.05, v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Po pravdě řečeno, kdybych se na diecézí setkání mládeže díval jako odborník na marketing – tedy jako ten, kdo má úspěšně prodávat svoje zboží a služby, tak budu v prvé řadě vidět otrávené obličeje dnešních mladých lidí, když se jim něco nabízí „shora“ a ještě to má charakter „masové akce“. Sice vím, že setkání mládeže s Janem Pavlem II. a dokonce i jeho nástupcem Benediktem dokáží spojit statisíce a někdy i miliony mladých lidí po celém světě. Jenomže Jan Pavel II. byl skutečná hvězda i z hlediska kritérií mediálního věku. To tedy za prvé. A pak – Španělé, Poláci, Brazilci nebo Filipínci mají přece jen jiný způsob prožívání své víry i své přináležitosti k církvi. U nás – málo platné – máme za sebou skoro celé století, kdy s tím byl problém. Zvláště u lidí z měst. A ten nezačal až nástupem komunistů.
Já mám ovšem tu výhodu, že jsem se několika diecézních setkání mladých lidí v různých letech i různých místech zúčastnil. Pravda – nikoliv jako „mládežník“, nýbrž jako lektor nebo naposledy v Štramebrku jako host. Ale přesto mi neuniklo, že tahle diecézní setkání jsou i v našich poměrech rozhodně užitečná. V prvé řadě to přece jen tisícům dospívajících a mladých lidí umožní zažít církev způsobem, který je pro většinu z nich stejně tak vzácný jako potřebný. Totiž jako společenství, které neživoří jen někde na okraji, nýbrž je dynamické a plné života. Společenství tvořivé, vědomé si svého poslání i jeho nezastupitelnosti. To je pro ty mladé lidi, kteří jsou mnohdy ve svých třídách, kroužcích či jiných kolektivech vrstevníků jako křesťané značně osamělí a na mších se potkávají hlavně s lidmi nad šedesát let, přímo živá voda pro jejich sebevědomí i katolickou identitu. Rozhodně významným prvkem je i přítomnost biskupů. Na vlastní oči jsem viděl, jak si toho ti mladí váží. Najednou je jim i ta „oficiální církev“ docela blízko. A je mnohem sympatičtější, než jak se jeví z médií. Dalším důležitým rozměrem těchto setkání je zapojení celé řady zajímavých osobností do programu. A nejde jen o jejich odborný přínos a zajímavá témata. V době, kdy stále méně mladých lidí má nějaký reálný životní vzor, může právě takové setkání leckomus pomoci. Poslední, nač chci upozornit, je, že taková setkání mohou být i určitou školou demokracie, kdy se mladí lidé učí ve společném hledání přicházet s návrhy a řešeními toho, co pálí je, a třeba i celou církev. A to nemluvím o desítkách a někdy i stovkách organizátorů, kteří musí projevit i pro dnešek důležité schopnosti manažerské.
Zkrátka takové diecézní setkání mládeže není jen jednou z akcí, kterou si „tam nahoře někdo vymyslel“. Co může přinést mladému člověku, docela pěkně vystihl na svém blogu jeden z účastníků takového loňského setkání takhle: Letošní brněnské diecézko pro mě bylo nějakým způsobem ještě víc o vztazích než ta minulá. Prožíval jsem je opravdu jako setkání s velkým S... Někdo si může říct: "Masovka, tam nejedu." Jestli vás ale něco takového bude někdy napadat a bude vás to odrazovat, určitě se tím nedejte ovládnout...
Jiří Zajíc