Arcibiskup Graubner: O kritizování a uskutečňování

Při rozhovoru s šéfredaktorem Proglasu se ukázalo, jak náročný má úkol nejen s přípravou programu, ale i v komunikaci s posluchači, když i mezi zbožnými přibývá netrpělivých kritiků. Kritika by nevadila, protože umět vidět kriticky patří k daru moudrosti, která umí rozlišovat a hledat to lepší, ale důležitý je způsob kritiky a její motivy. Správně vidím jen ve světle lásky, v bílém světle.  Dávám-li se rudýma očima plnýma hněvu, nebo bledýma od závisti, nevidím správně. Jestli chybí v mém pohledu láska k tomu, kterého kritizuji, nevidím dobře. 

K problémům naší doby patří přílišné soustředění na lidská práva a na sebe sama. Já mám právo na zdraví, na štěstí, na dokonalé služby druhých. Když něco schází do dokonalosti, mám právo být nespokojený a druhému to dát patřičně najevo. Protože vyjadřování některých veřejných činitelů si nebere sertvítky a jejich jednání silně zhrublo, podobně jako u mnohých filmových hrdinů a televizních bavičů, posouváme i svůj slovník směrem k hrubosti. Takovým přístupem obyčejně situaci nezlepšíme, ale spíše ještě kazíme vztahy a přispíváme k úpadku obecné kultury a dojmu, že naše společnost není šťastná, přestože patří mezi nejbohatší a nejpokojnější na světě. Sám musím přiznat, že v mém pohledu někdy chybí světlo lásky a vyslovím kritiku, aniž bych měl naději, že právě tento způsob vyjadřování může vést ke zlepšení. Při dobré vůli snad může být už takové přiznání začátkem lepší cesty k přátelské diskusi. A já se o ni pokusím hned.

Nedávno mě zvedl článek v Katolickém týdeníku, který opakoval staré klišé o tom, že program Desetiletí duchovní obnovy národa, který začal rokem 1988, nebyl využit, že katolická církev výrazně promarnila příležitost, aby se soustředila na vzdělávání a formaci intelektuální elity, která nyní mohla převzít pozici mluvčího církevních zájmů. Různost pohledů na věc je jistě samozřejmostí, ale myslím, že by stálo za to, aby nějaký historik jednou udělal poctivou studii na toto téma. Z mého pohledu mohlo být jistě všechno dokonalejší, ale zároveň si myslím, že program Desetiletí byl nejen naplněn, ale mnohonásobně překonán, i když se o něm už hlasitě nemluvilo.

Byl jsem jedním z členů výboru Desetiletí. Vzpomínám, jakou radost jsme měli, když se něco podařilo, třeba uspořádat adoraci u svatého Salvátora v Praze, s podporou kardinála Tomáška založit skupinu křesťanské pomoci, když to ještě nešlo pod Charitou, nebo vytisknout nějaké plakáty či obrázky s modlitbou za zdravotníky či učitele. Nikdo z nás tehdy ani nesnil o tom, co bylo možné uskutečnit po svatořečení blahoslavené Anežky. Dnes máme tři církevní nemocnice, více než stovku církevních škol a školských zařízení. Můžeme si přát ještě lepší výsledky, ale naše absolventy už máme v parlamentu, i evropském, či ve vládě. Někdejší sekretář komise Desetiletí profesor Halík sbírá jedno světové ocenění za druhým. Charita má téměř sedm tisíc zaměstnanců a šedesát tisíc dobrovolníků. Tříkrálová sbírka Charity je největší a nejúspěšnější akcí takového druhu v zemi. Naše hospice kamenné či ambulantní pečují o více než dva tisíce klientů ročně a máme právo se domnívat, že dobrou službou v této oblasti jsme ovlivnili i veřejné mínění, které už nevolá po eutanázii, přesto, že některé sdělovací prostředky ji velmi propagovaly.  Na začátku Desetiletí jsme hledali složité cesty k vytištění několika obrázků, dnes máme řadu církevních nakladatelství se spoustou literatury, rádio Proglas i televizi Noe. Snili jsme o zapojení laiků. Dnes máme spoustu příležitostí, například každé poutní místo má svůj spolek. Jen do Matice svatohostýnské vstoupilo už přes 12 tisíc členů a dovedou se postarat o potřeby poutníků i poutní a exerciční dům.

Nechci dělat seznamy úspěchů, ale snad tyto ukázky aspoň naznačují, že je mnoho věcí, které se podařily a mohou být důvodem ke zdravé hrdosti českých křesťanů. Nová situace přinesla i nové okolnosti a potřeby. Po čtvrt století je tu mladá generace, která vidí zase jinak, než ta naše a my jí nemůžeme vnucovat své plány, které se nám nepodařilo uskutečnit, nebo jim brát radost zbytečnou kritikou.

Autor zmíněného článku správně konstatuje, že přihlášení se mládeže k náboženství tehdy nemuselo znamenat identifikaci s církví, že mohlo jít jen o revoltu vůči hodnotám, které pro ně ztělesňovala většinová společnost. Nemohu však přijmout tvrzení, že: Určujícím motivem pro víru bylo v Čechách zejména hledání, na Moravě a Slovensku se pak jednalo o návrat k tradici.  Já znám Moravu jinak. I když jsou místa, kde tradice či folklór některým lidem nahrazuje víru, v aktivních skupinách, které jsem znal, šlo především o vztahy. A to jak o důvěrný přátelský vztah k Bohu, tak o mezilidské vztahy, bez nichž církevní společenství nemůže být přitažlivé. Proto se možná méně diskutovalo či pochybovalo a více se stavělo na společné modlitbě i vzájemné pomoci a službě. Atmosféra pronásledování, v níž bylo třeba se skrývat i riskovat, zvedala adrenalin, což některé přitahovalo. Skutečná víra ovšem vyžaduje odvahu vždycky. A bez silného pouta lásky k Bohu nikdo nemá dostatečnou motivaci žít podle Božího slova v prostředí Bohu nepřátelském. Nedávno mi napsala jedna biřmovankyně:  Příprava mi otevřela oči, že bych se měla přestat stydět za svou víru v Boha, přehlížet spoustu věcí a začít si vážit toho, co jsem dokázala v sobě najít.

Jsem rád, že taková mládež nám ukazuje potřebu skoncovat s pesimistickým sebeobviňováním, které není totéž co pokora, a učit se radovat z toho, co se podařilo, protože „blbá nálada“ ke křesťanství prostě nepatří. Kristus, který se nám dal poznat, je pramenem naděje nejen pro nás. Pohled lásky, která se umí radovat i z úspěchů druhých a nalézat svobodu skrze velkorysé odpouštění, patří k základním úkolům křesťana a je cestou k uzdravení společnosti. My jsme přeci poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. A ty dary nám byly dány k tomu, abychom mohli být užiteční. My máme přeci z čeho rozdávat. Vždyť může být někdo bohatší než ten, kdo má Boha?

Kéž nás pronikne a naplní Svatý Duch, abychom v jeho světle uměli číst znamení naděje a v jeho síle dovedli uskutečňovat to, co je pro nás připraveno v plánech Boží moudrosti. Kéž nás i přes naši ubohost použije jako nástroje k obdarování druhých. A parafrází francouzského hymnu můžeme volat: Kéž ty, kdo trpí bez naděje, ty, kdo hledají bez víry, i ty, kdo ho milují, aniž ho znají, dovede skrze nás k sobě.

arcibiskup Jan Graubner

pro Radio Proglas, červen 2017