Americké volby 2012 - co, proč a jak?

1. President Obama byl favoritem od samého počátku. V Americe je velice obtížné, téměř nemožné porazit stávajícího presidenta po jeho prvním volebním období, které následuje po osmi letech (dvou volebních obdobích) presidenta či presidentů strany druhé.

Lze porazit presidenta po jeho jednom volebním obdobím, pokud mu ale předcházel president z jeho strany vlastní v období předchozím. Od roku 1896 se však stalo pouze jednou (!), že president zvolen po alespoň dvou obdobích (tj. alespoň osmi letech vlády) presidenta či presidentů jiné strany, nebyl sám zvolen znovu, když o opětovné zvolení usiloval: a tento jediný případ byl případem Cartera v roce 1980!

Jinými slovy, šance Obamy na opětovné zvolení v roce 2012 - poté, co byl v roce 2008 zvolen jako demokrat poprvé po osmi letech vlády republikánů - byly mnohem větší, než se obecně mělo za to.

2. Obama byl zvolen znovu, ale menší většinou než před čtyřmi roky. To je velice zřídkavé, presidenti, kteří jsou zvoleni opětovně, jsou obvykle zvoleni většinou větší, než byla ta poprvé.

To se Obamovi nepovedlo. Nejzajímavější a nejpřekvapivější aspekt voleb 2012 je ta skutečnost, že naprosto zakonzervovaly stav z voleb 2010! Rok 2008 byl skvělým rokem pro demokraty: nejen že velkou většinou zvolili svého presidenta, ale dosáhli i spolehlivých většin v obou komorách Kongresu. Poté ale, co Obama otočil kormidlem ostře doleva, přišla v kongresových volbách v roce 2010 reakce: díky Tea Party republikáni získali Sněmovnu representantů a snížili většinu demokratů v Senátu na většinu těsnou.

A co udělaly volby 2012? Vrátily do Bílého domu presidenta Obamu (s mnohem menší většinou než měl v roce 2008), do Sněmovny representantů republikánskou většinu a do Senátu většinu demokratickou.

Tedy volby 2012 de facto ratifikovaly status quo z voleb 2010: nikdo si příliš ani nepolepšil ani nepohoršil.

  3. Co to znamená? President Obama v důsledku republikánské většiny ve Sněmovně representantů prakticky už nemá šanci ve svém druhém volebním období cokoli prosadit. Jeho období lame-duck (chromé kachny) vlastně začíná. Jeho opětovné zvolení bylo pravděpodobně posledním vítězstvím jeho politické kariéry. O to více, že v kongresových volbách uprostřed druhého termínu opětovně zvoleného presidenta strana vůči němu opoziční získává výrazně, ale skutečně výrazně! (Jak se to stalo např. Bushovi v roce 2006.) Takže rok 2014 dle veškeré americké politické tradice lze očekávat jako rok výrazných republikánských úspěchů ve volbách do Kongresu a na úrovni jednotlivých států Unie.

4. Stejně tak, podle logického principu politického kyvadla, lze očekávat, že rok 2016 bude v presidentských volbách – po osmi letech demokrata Obamy – úspěšný pro republikány a favoritem na zvolení 45. presidentem USA bude republikánský kandidát, ať už to bude kdokoli. (V roce 2016 budou probíhat zajímavé primárky v obou stranách, stejně jako tomu bylo i v roce 2008, neboť nikdo nebude usilovat o opětovné zvolení presidentem). Mitt Romney byl velice necharismatický kandidát a názorově to byl pragmatik, schopný manažer, kompetentní správce, slušný člověk, ale žádný výrazný politický lídr s oddanými a nadšenými stoupenci. Tím, že Američané v roce 2012 odmítli centristického, pragmatického republikána a opětovně zvolili presidentem demokrata, možná paradoxně zajistili, že příští president USA, nejspíš republikán, bude patřit k více konservativnímu, ideologickému křídlu Republikánské strany. Porážka umírněného republikána letos tak může paradoxně velice snadno otevřít cestu do Bílého domu republikánu více pravicově vyhraněnému o čtyři roky později.

5. Tyto volby potvrdily jeden pro budoucnost Ameriky neblahý trend: rasovou polarizaci. Republikánská strana se stává čím dále tím více stranou bělochů a Demokratická strana stranou barevných menšin. S tím by obě strany měly něco dělat; pro soudržnost společnosti, rasovou harmonii a společenský mír je totiž takováto politická polarizace v dlouhodobé perspektivě neblahá. A taky se potvrdily i polarizace dvě další: Republikánská strana je čím dále tím více stranou věřících a Demokratická stranou nevěřících; stejně jako Republikánská strana je čím dále tím více stranou ženatých a vdaných s dětmi, zatímco Demokratická stranou svobodných a bezdětných, především žen.

6. Republikáni za posledních dvacet let, jakkoli úspěšní v kongresových volbách, začínají mít ve volbách presidentských výrazný problém: po celou dekádu 90. let 20. století a po celé dosavadní období 21. století, získal republikánský kandidát na presidenta více hlasů než kandidát demokratický jen jednou – Bush mladší v roce 2004 (v roce 2000 sice vyhrál ve sboru volitelů a stal se presidentem, ale ve volbách získal méně hlasů než protikandidát Gore). Toto je pro příští republikánské kandidáty důvod k zamyšlení; co dělají špatně a co se to vlastně děje? Jsou schopni získávat většiny do Kongresu, ale na presidentské úrovni je to mnohem slabší.

Aby republikáni uspěli, budou muset na svou stranu získat mnohem více hlasů a procent hispánských voličů, tedy Američanů latinskoamerického původu.

7. Pokud jde o referenda na úrovni států, volby 2012 znamenaly posun k liberalizaci v kulturně-morálních otázkách: uspěly nejen iniciativy za legalizaci marihuany pro lékařské účely (ty v některých státech uspěly už i předtím), ale poprvé v dějinách ve dvou státech v referendech občané schválili homosexuální sňatky (ty v minulosti byly v referendech vždy odmítnuty, dokonce i v tak liberálním státě jako Kalifornie). Nyní poprvé dostaly od občanů dvou států na východním pobřeží zelenou.

Roman Joch